KURIKULUM VITE

Chci vám v této situaci

(vazební věznice Opava – 18.2.1994)

poskytnouti informaci,
co mě vedlo k podnikání,
s následkem na zaplakání,
jak ze zvůle mocných pánů,
vzalo za své mnoho plánů.

Po deseti letech dřiny
byl jsem úplně bez viny.
Nejsem vinný ani dnes,
i když zkouším jako pes.
Ale pěkně od začátku,
nevynechám ani řádku:

Když přišla ta revoluce,
tři zbraně jsme měli v ruce:
Nadšení a touhu volit,
s odhodláním nepovolit!
Kdo je kdo jsme neřešili,
ze svobody se těšili.

U generální stávky
nevnímal jsem nadávky
od těch, co bez trikolóry
snažili se dělat fóry,
aby tomu davu
sebrali odvahu.

Odvahy mám vždycky dosti,
mohli by mně lámat kosti.
Už týden v tom tápání
miloval jsem vstávání.
Probouzet se v oněch dnech
šlo jen s úsměvem na rtech.

Měl jsem tehdy ranní směnu,
domluvil jsem si výměnu,
co kdyby šachetní klec
nevyjela, jasná věc,
tak jsem to měl aspoň jisté,
zjistit, kde jsou komunisté.

Kabáty už stačili ti
komunisti otočiti!!?
Ať jsem hleděl vpravo, vlevo,
viděl jsem jen jediného,
který mně chtěl zabránit
v televizi vystoupit.

Nic se mu to nepovedlo,
byl to tak trochu nemehlo.
Takových však bylo více
v celé naší republice.
Nakonec však všichni chtěli,
ať promluvím do kamery:

Celou naši republiku
přirovnal jsem hned k jablku,
ve kterém si hoví červi,
co už mnohým jdou na nervy.
Jediná však rada byla,
společnost nepochopila, 

že zárukou klidných nervů
je zbavit ovoce červů!
Dobrý zahradník ví své,
že léčení je zdlouhavé.
K srdcím rada nepronikla,
z červů opozice vznikla.

Nepřál bych vám vidět pány.
Na šachtě hned kuli plány,
jak by mě šlo utopiti,
co nejdříve odstaviti,
neb ví, že mám paměť skvělou,
kdo škodil a jakou měrou.

Přestože jsem optimista,
nic bych nesved dozajista.
Rozhodnutí bylo v mžiku,
že bych moh pro republiku
dělat mnohem, mnohem více,
když se vyhnu politice.

Co mě vedlo ke kultuře,
za to přece Havel může.
Když v projevech v parlamentě
přivedl mě v tom momentě
na myšlenku jedinou,
logicky podloženou:

Že ty hospodářské škody,
napáchané od té doby,
co na nás ukuli pikle,
napravíme celkem rychle.
Ale spravit myšlení?!
Tak za tři pokolení.

Jenomže já tvrdil jedno,
jak by se to u nás zvedlo:
„Jen rozumný národ může,
postavený na kultuře
vrátit zemi do pozice,
jako v první republice.“

Začal jsem pak rychle zbrojit,
abych mohl včas zahojit
rány tvrdé totality.
Jenomže už automaty
dováželi z Německa –
rodičům i pro děcka!?

Toto byla rána pod pás!
Vzali jste však někdo v potaz,
že tohle je cesta zpátky?!
Strkat hlavy do oprátky!?
Kolik lidí to zničilo!!
Jak se nám to vyplatilo?

Rozpadají se rodiny!
Trpí především nevinní!
Hlavně děti, které mají
hlavu v dlaních, naříkají:
„Usnout?! Ani omylem!
Leda s novým mobilem.“ 

Ale nejvíc co mě mrzí,
obohacují se druzí,
a to na lidské hlouposti,
která už tak svědčí dosti,
proč se bortí mnohé vize,
a proč světu vládnou krize.

Když to všechno uvážím,
už se ani nesnažím
přemýšleti, kdo měl zájem
odvést mě jednou nad ránem
od manželky, od dětí,
jsem zlé vůle obětí.