Soudci nebo opisovači? Proč nebylo vyhověno žádostem o propuštění z vazby:

(stránka je dočasně načtená automatem)

    • 9. března 1995: Žádost: „… SKUTEČNOSTNEMÁ na území ČR trvalé bydliště.“  Okresní soud Opava, podepsán JUDr. František Pepřík.
    • 22. března 1995: Stížnost: „… NEMÁ na území ČR trvalé bydliště ….“ Krajský soud Olomouc, podepsán JUDr. E. Teschler.
    • 11. dubna 1995: OBŽALOBA: „… TRVALE BYTEM Opava, Antonína Sovy 5.“ Krajský státní zástupce JUDr. Karel Novosad??!!
  •  
    • 27. června 1995: Žádost: „ … Krajský soud si OVĚŘILNEMÁ trvalé bydliště v ČR ….“ Krajský soud v Ostravě, podepsán JUDr. Miloslav Studnička.
    •  3. listopadu 1995: Stížnost: „… Vrchní soud PŘEZKOUMALNEMÁ v České republice trvalý pobyt ….“ Vrchní soud v Praze, podepsán JUDr. Karel Beneš (přezkoumávání neproběhlo, aby nemohlo být zjištěno, že od 13.3.1995 mám trvalé bydliště na nové adrese: Opava, Pekařská 122 – viz ROZSUDEK níže).  
  •  
    • 22. února 1996 – Nejvyšší soud: „Obžalovaný  trvalé bydliště v Opavě.“ Podepsán JUDr. Petr Hrachovec
  •  
    • 4. dubna 1996 – ROZSUDEK: TRVALE bytem Opava, Pekařská 122.“ Vazební důvody pominuly. Slovní spojení NEMÁ na území ČR trvalé bydliště již ztratilo svůj význam. Vyhotovení rozsudku podepsal JUDr. Miloslav Studnička, jenž se dva roky opíral o smyšlenou frázi: NEMÁ na území ČR trvalé bydliště.“

 

RARITA nebo běžná praxe? JUDr. Miloslav Studnička se podepisuje pod DESET naprosto nepravdivých údajů (viz týdeník NAŠE OPAVSKO):

Stručné a zjednodušené skutečnosti (text odůvodnění tučně, komentáře kurzívou):

V průběhu přípravného řízení, jak (1)si krajský soud ověřil (soud si nemohl nic ověřovat, protože by okamžitě zjistil, že další body jsou nepravda nebo holý nesmysl), vyšetřovatel (2)skutečně zjistil (vyšetřovatel nemohl nic zjišťovat, protože další body jsou nepravda nebo holý nesmysl), že obviněný (3)se odhlásil z trvalého bydliště v Opavě (odhlášení z původního místa trvalého pobytu bylo možné POUZE na základě provedené změny tj. PŘIHLÁŠENÍM občana na nové adrese trvalého pobytu), (4)chtěl se přihlásit (nikoli chtěl, ale PŘIHLÁSIL SE; viz platební rozkaz soudu v Jihlavě) k trvalému pobytu v Telči, což mu však z důvodu, že není státním příslušníkem ČR, (5)nebylo umožněno (bylo umožněno; viz platební rozkaz soudu) a posléze mu to bylo (6)odmítnuto i v Opavě (pokud jsem nebyl z trvalého pobytu v Opavě odhlášen úřadem v Telči, nemůže se tato rádoby skutečnost zakládat na pravdě).

Za situace, kdy obviněnému hrozí uložení vysokého trestu odnětí svobody, (7)nemá trvalé bydliště v ČR (nemá cenu komentovat) a jeho (8)snahu přihlásit se k trvalému pobytu v Telči (nemá cenu komentovat) vzhledem k tomu, že rodinu má v Opavě je nutno hodnotit, jako (9)snahu vyhýbat se trestnímu stíhání (???; nemohu uvěřit, že pouze trvalé bydliště v Opavě nezakládá obavu z možného vyhýbání se trestnímu stíhání), je zde (10)konkrétní skutečnost (ničím nepodložená domněnka) odůvodňující obavu, že by se obviněný na svobodě vyhýbal trestnímu stíhání a nebo případně uloženému trestu odnětí svobody.

Vzhledem k nadpisu této stránky už ani nepřekvapuje, že usnesení uvádí můj pobyt na adrese Antonína Sovy 5, Opava. Ale opět nejde, a ani NEMŮŽE jít o zjištěnou skutečnost (11), neboť od 13.3.1995, čili dva a půl měsíce před „usnesením“ jsem byl prokazatelně přihlášen k trvalému pobytu na nové adrese, tj. Pekařská 122, Opava, což uznává i sám rozsudek, neboť manželka musela vyměnit náš hezký velký byt za 2+1:

Mám z těch zamítavých odůvodnění chápat, že kdybych odmítl nabídku starosty města Telče Václava Jehličky (pozdějšího ministra kultury ČR), abych se přestěhoval do Telče, tak by pro vazební stíhání nebyl důvod!?

Přiložené video dokazuje, že jsem své „stěhování“ do Telče oznamoval veřejně (důvod uvádím v samostatné kapitole):

POZNÁMKA:
Do konce roku 1994 museli o české občanství žádat všichni, kdo se narodili na Slovensku. Vazebně stíhaným občanům rozdělených národů tuto zásadní změnu nikdo neoznamoval ani nepřipomínal. Od 17.2.1994 do konce roku 1994 jsem tak byl vězněm Českým, který se stal od 1.1.1995 automaticky vězněm Slovenským, s českými školami, manželkou i dětmi. Aby toho nebylo málo, novináři trýznili moji rodinu tím, že budu ihned po propuštění vyhoštěn z České republiky (viz poslední věta zveřejněného článku).

Tatínkovi se rozjela rakovina, takže ve svých 65 letech zemřel. JUDR. Miloslav Studnička zamítl moji žádost o propuštění z vazby jako nedůvodnou, i když jsem jej PROSIL, abych mohl tatínka v nemoci povzbudit. Proč mě nepustil ani na jeho pohřeb jsem se dozvěděl až po propuštění od kamaráda z muziky, primáře a dlouholetého ředitele psychiatrické léčebny v Opavě MUDr. Ivana Drábka, který mi řekl, že:

Patnáct procent lidí touží druhé trýznit, a 7 % toto mučení aktivně provozuje. Předseda senátu patřil do těch sedmi procent. Je to vidět i z nepřiměřeně vysokých trestů pro čtyři žháře z Vítkova. Když už jim nedal doživotí, na nápravu jim bohatě stačil trest poloviční. Tím samozřejmě jejich čin neschvaluji. Pokud stát nic nepodniká proti tomu, že média propagují násilné počítačové hry, ať se nediví, že si jejich provozovatelé touží zkusit své výkony „naostro“ (ale o tom podrobněji až na jiném místě knihy):