Je příliš mnoho lidí, kteří určitou věc zavrhnou jen proto, že nechápou, jak by se dala provést.

Jak daleko se v právním řádu můžeme vydat, abychom hledali spravedlnost?

(na otázku odpovídá advokát roku 2025 JUDr. Lubomír Müller)

Knihu DIVADLO U SOUDU jsem začal psát v roce 1998, krátce po propuštění ze čtyřletého pobytu v „útulku pro vzdorovité“, na doporučení Ivana Mládka. Byl mezi prvními příznivci projektu, jaký neměl a dodnes nemá obdoby. Stále však platí, že je příliš mnoho lidí, kteří určitou věc zavrhnou jen proto, že nechápou, jak by se dala provést. Ivan Mládek mezi ně nikdy nepatřil, ani patřit nemohl, protože naslouchal. A nebyl rozhodně sám. Nejen STV, ale i příznivci z řad známých osobností (žijící i nežijící) mají v knize vlastní kapitolu (herci, zpěváci, sportovci, umělci, politici – akciové společnosti, firmy).

Ivan Mládek vnesl můj projekt (proplácení vstupenek), u jehož zrodu v roce 1992 stál, o 17 let později (2009) do svého seriálu, kde jsem roli prezidenta nemohl odmítnout:

Ovšemže všechno ZADARMO být nemůže. Není však pravda, že zadarmo není NIC. Velice rád chodím do lesa a NIKDY jsem za žádný z jeho produktů neplatil ani korunu. V regálech supermarketů jsou u lesních plodů cenovky. Dopravu ani čas trávený v lese či v marketech nikdo neproplácí. To připomínám těm, kteří mně říkají, že náklady spojené s návštěvou lesa taky něco stojí. Jenže to platí i pro cestu a čas trávený mezi regály.

Velkou překážkou v prosazování prospěšných projektů je nedůvěra lidí a v mém případě je třeba přiznat, že i vliv médií, které se mému projektu vysmívaly. Moje odsouzení nedůvěru na mnoho let ještě více prohloubilo. Za to by měl nést stát nepromlčitelnou vinu!

NEDŮVĚRU dobře definovali scénáristi filmu KOKOSY NA SNĚHU.
Jeden z afrických bobistů sedících ve čtyřbobu reaguje na posměšky přihlížejících slovy:
„Asi se jim moc nelíbíme, že jo?“ A druhý trefně říká:
„Jsme jiní. Lidi se vždycky bojej toho, co je jiný.“

Navrhl jsem majiteli zahradnictví bezrizikový lukrativní obchod. Okamžitě jej zavrhl:

„Když mi prodáte ten stromek o 10 %  levněji (stál 500 Kč), podepíši vám lukrativní smlouvu, díky které si budete moct vy i vaši potomci odnášet 40 % úrody desítky let.“

„A co z toho jako budete mít? Odpověď poskytl přítomný školák: „No přece 60 %!!!“

Jedná se o NEDŮVĚRU, anebo o OBAVU, aby nezačal uvažovat podobně? Moje nabídka vlastně koresponduje s naší snahou pomáhat potřebným z řad našich příznivců když tyto potřeby potvrdí jejich ošetřující lékař, který se podílí na šíření ZÁBAVNÉ zdravotní osvěty!

První větu z obrázku nelze popřít! Druhou doporučuji OVĚŘIT!

Od roku 1991 až do mého zatčení (17.2.1994) byly vstupenky či permanentky na různé akce propláceny firmami v desítkách měst ve čtyřnásobné výši ceny vstupného. Stálo-li vstupné např. 100 Kč měla vstupenka už při koupi čtyřikrát větší hodnotu (400 Kč).
Dnes můj systém provozuje Agentura Jožka Zelený s.r.o., která mě zaměstnává už jen jako starobního důchodce a pomáhá mi připravit vše pro (zatím) rehabilitaci FILMOVOU.

Než se dostanu k „DIVADLU“ ze soudní síně číslo 307 (číslo diagnózy bláznů), rád uvedu perličky ze scénáře, jehož napsání se ujali tvůrci seriálu VYPRÁVĚJ:

Když jsem si v roce 2009 přečetl scénář své role prezidenta státu Bachor, věděl jsem, že se bude dříve či později dobře hodit pro obhajobu všech podporovatelů mého projektu.
Ten všechny „orgány činné v trestním řízení“ pokládaly za pouhý nerealizovatelný nástroj k páchání trestných činů. Protože mě zároveň soudili za krácení daně ze zisku, mám za to, že jsem pravděpodobně jediným podnikatelem na světě, který měl z nereálných aktivit tak velké zisky, že dluží na daních stovky tisíc. To vůbec nechápal ani psychiatr ani psycholog, kteří zkoumali můj duševní stav. Jejich vyjádření však nemělo naprosto žádnou hodnotu (s lékaři jsem v kontaktu více než 40 let; proto žádanka hovoří o podjatosti psychiatrů, se kterými jsme se od roku 1985 drželi kolem ramen a zpívali při besedách u cimbálu):

Neměli by zkoumat i duševní stav příznivců projektu? Ivana Mládka, Karla Gotta či Aloise Samohýla nebo Františka Čuby? Nikoho jiného, krom mě, nevyšetřovali!?

Ani nikoho z těch, kdo se snažili v mé „trestné činnosti“ POKRAČOVAT!?

U soudu jsem se svědka z Finančního úřadu zeptal: „Když zloděj ukradne milión a zajde do kasina, kde vše prohraje, stíhá jej finanční úřad za to, že neodvedl daň?“

Předseda senátu (JUDr. Miloslav Studnička) na moji otázku reagoval podrážděně, když řekl: „Pane svědku, na tuto otázku odpovídat nemusíte.“ A já na to: „Pokud svědek neodpoví, žádám, aby senát jednal v mé nepřítomnosti až do vynesení rozsudku.“  Odpověď byla povolena a svědek z FÚ řekl jen jednu větu: “ Ještě jsem se s tím nesetkal.“ Mně to však stačilo. Ale předsedovi senátu ne! Sotva svědek soudní síň číslo 307 opustil, předseda se mě zeptal: „Co to bylo za nesmyslnou otázku?“ A já na to:

„Pane předsedo, jestli nemusí platit daně zloději, proč by je měli platit podvodníci? Buďto mě suďte za krácení daně, kterého jsem se dopustit nemohl, anebo za podvod.“

Dva roky svého života jsem trávil ve vazební věznici + rok čekáním na odvolací soud, který rozsudek pouze klasicky opsal. Dva roky se odpůrci mého projektu marně pokoušeli hledat důkazy pro mé obžalování a odsouzení. Policisté, kteří mě vodili k soudním líčením, mě ujišťovali, že půjdu brzy domů, protože za 6 let praxe „přísedících“ se nesetkali s tím, že by proti obžalovanému nemluvil ani jeden svědek. Dokonce i státní zástupce v závěrečné řeči hovořil jako nejlepší obhájce všech dob (připravovaný FILM je toho jasným důkazem).

Rozsudek šest a půl roku nepodmíněně komentuji v druhé polovině této stránky (snaha zbavit mě svéprávnosti totiž nevyšla; doma mě čekala manželka a tři děti, 14, 13, a 8 let):

ČÍM VŠÍM JSEM MUSEL PROJÍT:
Mnohé poodhalil v předvečer devátého výročí mého zatčení jeden z vyšetřovatelů mých aktivit, který nestál za mým uvězněním (jen po poslušném kolegovi, který mi řekl, že má jasné instrukce, převzal „můj případ“). Vyšetřovatel (Miroslav Štencl, na přiložené fotce vpravo) všechny přítomné investory do mého projektu ujistil, že stojí za to se OBNOVOU procesu zabývat. O to usiluji bezmála 40 let (dříve to nešlo; důvod sděluji jen ve FILMU):

Poslední svobodný článek v týdeníku ZNOJEMSKO (26.1.1994), který přetiskly opavské noviny, se neobešel bez odezvy. Moje „zbraň“ (mikrofon v kině Mír) opravdu vedla k válce:

Nedlouho předtím jsem totiž naboural plány opavské radnice, usilující o získání moci nad Slezským divadlem, které bylo ještě pod správou okresu (s náměstkem p. Turkem jsme si vyměňovali názory přes opavský tisk): „Pokud jsme dobře četli daňové zákony, tak aby mohl pan Zelený darovat městu sedm miliónů (na záchranu operní scény), musel by vydělávat sedmdesát miliónů…“ Odpověď o týden později (přesně si ji nepamatuji, ale jistě nechybí v archivu, který se chystám navštívit) zněla v tomto smyslu: „Jak je možné, že pan náměstek Turek vůbec neví, co jsem zdědil? LOGICKY:  Kdybych chtěl podvádět, tak rozhodně nevystupuji pod svým jménem a určitě nedráždím opavskou „mafii“.
Že jsem kvůli investici do opravy nákladní ulice v Opavě odložil v roce 1993 služební cestu do Nikaragui, byla poslední kapka před mojí „popravou“ („radnice“ totiž k nelibosti snad všech občanů odletěla do družebního města ve jmenované zemi amerického kontinentu):

Na „radnici“ měli „převzetí moci“ nad Slezským divadlem dokonale promyšlené. Naprosto spolehlivým zdrojem informací byl pro mě dřívější ředitel divadla Václav Kožušník, a to až v roce 2000, kdy už řídil Moravské divadlo v Olomouci (ve vedlejší budově, známé jako „Jednota“, jsme měli sídlo pobočky; více až v závěru stránky).
Řekl mi všechno! I to, že byl nucen odmítnout jakoukoli snahu o finanční záchranu operní scény. Jiný zachránce okresem spravovaného divadla v Opavě, než opavská radnice, vůbec nepřipadal v úvahu. Kladl jsem si řečnickou otázku: „Proč radnice usiluje o divadlo, které se neobejde bez stamiliónové rekonstrukce?!“ Pro mě byla odpověď naprosto jasná.

Sotva mně vlivní lidé zařídili dlouholetý pobyt v „útulku pro vzdorovité“, stalo se namísto okresu zřizovatelem Slezského divadla Statutární město Opava…

Článku ve výše zmiňovaném znojemském týdeníku předcházel 45 minutový rozhovor za účasti jednoho z mých podporovatelů, kterým byl Oldřich Jašek. Ač se zahájení soudního líčení nedožil (zemřel 1.7.1994), způsobil jsem mu dle rozsudku škodu přesahující milión korun. Nepomohl ani nevyvratitelný DŮKAZ, že to není možné!?

Soudci naprosto přehlíželi jeho slova zaznamenaná na videu níže (za úvodem P. Nováka), když říkali, že každého, kdo můj projekt veřejně chválil, jsem prostě podvedl. Bylo mi jasné, že nechtěli či nesměli dopustit, aby vyšlo najevo, že mě více než dva roky drží ve vazbě proti zdravému rozumu, že nám svojí netečností rozbili obdivovaný projekt atd.
Kde by vzali morální sílu přiznat, že jsem se ničeho trestuhodného nedopustil, kór když deník Mladá fronta psal, že se chystáme (já, věřitelé či známí umělci) žádat náhradu škod ve výši 200 miliónů (a to se psal rok 1995). 

Samozřejmě toužím očistit nejen své jméno, ale i jméno své rodiny a věřitelů před soudem. Nebudou-li pro obnovu procesu „uši“, bohatě postačí jako důkaz zlovůle kniha a FILM. Jako optimista věřím, že mnozí čtenáři jasně pochopí:

• že mám NEZVRATNÝ důkaz, že polovina soudců či advokátů je zadarmo DRAHÁ
• že demokracie je auto se čtyřmi volanty, kde se ti šoféři od rána do večera hádají
• proč žádná vláda nemůže splnit to, co slíbí
• že se splňují biblická proroctví
• proč se vytrácí úcta k autoritám
• proč není divu, že lidé chodí k volbám v žalostném počtu

Nemohu jen tak výše i níže popisované hodit za hlavu (to mi radili a stále radí jen ti, jimž nic nedlužím, přestože vůbec nevědí, o jaký projekt se opírám; nemohu však ignorovat své svědomí, které má každý člověk nastavené jinak podle toho, jak je školí, jak přemýšlí a kdo je jeho vzorem; někdo nemůže dodnes spávat, když pomyslí, kolik lidí připravil ve válce o život; jiný se tím samým chlubí na besedách pro školy; ptal jsem se absolventů vojenské školy, jak by dokázali ochránit můj vztah k Bohu, což je to nejcennější co mám; po pravdě odpověděli, že nikdy o tom nepřemýšleli):

Žádný poctivý čtenář těchto řádků by nejednal jinak. Knihu jsem začal psát od roku 1998. To mi radil I. Mládek: „Jožko, piš knihu. Nemám čas ti naslouchat, ale rád si vše přečtu.“

Stovky lékařů i lidí ze zákulisí  kulturní, sportovní či politické scény můj vylepšený projekt zaměřený na PREVENCI podporují! Naopak odsuzují sankce, praktikované pod záminkou ochrany dětí před hosty (?), jak se to děje nejen v Mikulově. Vždyť „Domácí, ti už to znají! Na Valtické pozor dají! Návštěvník, TEN nemá páru, do jakých se dostal spárů:

(výběrové řízení k vytvoření FILMOVÉHO klipu stále probíhá)

Kdyby ti, kdo mi házeli klacky pod nohy (zmiňuji se o nich níže) jednali jako Pavel Novák či Ivan Mládek, měli by jasno, že bez projektanta nelze úspěšně realizovat žádný jedinečný projekt. Na tvrzení mého advokáta ex offo, že kdyby byl můj projekt tak jednoduchý, jak tvrdím, už by jej dělal každý, je jednoduchá odpověď, nahraditelná protiotázkou:
„Proč všichni ti, kdo znají jednoduché tóny stupnice, neskládají tolik výnosné opery?„

Je-li autorem přírody Bůh, čili Stvořitel, nikoliv výBUcH bez rozumu, čili Bořitel, proč je k němu lidstvo otočeno zády? Kdyby lidé do přírody nevhodně nezasahovali, příroda by fungovala tak, jak byla nastavena. Proč Bůh nepomáhá lidem vládnout? Protože by byl zodpovědný za veškeré zlo, které se dnes děje v takové míře, jaká nemá obdoby. Jeden komentátor Bible údajně řekl, že: „Pokud Bůh brzy nepřevezme vládu nad zemí, měl by se omluvit Sodomě a Gomoře!“ Čas prokázal, že lidem nestačí ani tisíce let, aby byl svět lepší. Ba naopak je na pokraji sebezničení! Mnozí lidé jsou zaváděni na scestí tvrzením, že jsme se vyvinuli. Já jsem si naprosto jistý, že se ROZMNOŽUJEME! Dokonce jsem se na rozmnožování, nikoli vyvíjení, pětkrát podílel. Nic však není ztraceno:

Ti, kteří jsou bezmezně přesvědčeni, že Dárce života ke šťastnému životu nepotřebují, řeší jeden problém za druhým. Poslouchat autory je daleko lepší, než krást jejich nápady.
Soudní lidé nepotřebují mít „soudní vzdělání“, aby pochopili, co je či není trestuhodné jednání. Soudní lidé souhlasí s obnovou společnosti Agentura Jožka Zelený s.r.o., ve které už stačí stavět na zkušenostech dobrých i špatných a žádat od státu odškodnění 35 krát vyšší, než bude tržba za jediný celý rok, a to za rok 2027.

Máme za to, že v právním státě mají právo na spravedlivý proces jak rebel, tak i kacíř, bezdomovec, tulák, Jožka Zelený či jeho věřitelé. Co je to za spravedlnost, když Václav Hybš pražské kriminálce v dubnu 1994 jasně vypoví, že mu nic nedlužím a o dva měsíce později (v červnu 1994) jsem obviněn, že jsem mu nezaplatil?!?!

Ze 75 koncertů, včetně devíti plesů, které jsem do svého zatčení pořádal, po mně nezůstal jediný dluh. Novináři psali naprosté nesmysly, kterým se každý čtenář této knihy zasměje.
Je nesmyslem, že bych během 30 měsíců uspořádal s Kapelou Petra Olivy (doprovázející Jožku Černého) 16 koncertů a nezaplatil za ně. Kdybych dlužil za koncert patnáctý, tak ten šestnáctý by se nekonal, říká Petr Oliva (jde o kalkulaci, ke které není maturita zapotřebí).

Kolik můžeme já mých 10 společníků od státu žádat, když už v roce 1994 jsme měli mít zisk před zdaněním 53 miliónů, a to za 11 měsíců?

Z níže dostupných událostí a dokumentů je patrné, čím vším jsem musel projít, kdo mi pomáhal, kdo mě zneužíval, podrážel apod. Přes to všechno jsem se nikdy nevzdal. Pan Václav Klaus a jemu podobní po roce 1989 říkali: „Nyní máme všichni stejné možnosti!“ To jsou velmi laciná slova, protože nemáme všichni stejné schopnosti, ani stejný žaludek či ostré lokty. Ale to snad každý ví. Proto se nyní vrátím k mému životnímu příběhu (FILM).

Jak jsem se dostal do vazební věznice: Vyšetřovatel dostal za úkol prověřit, jak je možné, že jen po Opavě jezdí sedm bílých automobilů s mým jménem. Byl tak přesvědčený, že jsem podvodník, že všechny ty, co s auty jezdili pokládal za podvedené blbce a neváhal se s tím pochlubit novinářům! A jak je patrné z knihy ZLOČINY BEZE ZBRANÍ, je takové jednání naprosto „normální“:

Jaká bude situace po mém návratu jsem nevěděl. K rodině jsem se vrátil 12.3.1998 (3/4 času jsem trávil ve vazební věznici, s půlhodinovou návštěvou jednou za 3 týdny)!

Po propuštění z vězení jsem se přihlásil na úřadu práce a i sám si hledal zaměstnání. Upozornil jsem manželku, že mohu podnikat až za tři roky a to v případě, když uhradím veškeré soudní výlohy a soudem přiznané dluhy, včetně daně ze zisku z mých nereálných aktivit. Přestože většina věřitelů nevyužila zákonného termínu pro vymáhání náhrady ztracených investic, činil můj státem uznaný dluh v roce 2002 více než milión Kč.

Tato kalkulace byla po mém návratu jasná nejen mně, ale i manželce. Mnoho mých bývalých obchodních partnerů bylo se mnou ochotno opět obchodovat:

Bylo mi nabídnuto, abych sehnal za provizi sponzory pro výrobu plakátů opavského kina Elektra. Jenže jsem měl podnikání omezeno. Zašli jsme s manželkou na živnostenský úřad. Vedoucí tohoto úřadu nám sdělil, že pokud máme s manželkou zrušeno bezpodílové spoluvlastnictví, může si manželka vyřídit živnostenský list a z případných zisků není povinna platit moje dluhy. Byla zde opět příležitost podnikat, ale jen v případě, že za vše ponese odpovědnost manželka.

Manželka s tímto souhlasila a živnostenský list si vyřídila. Plakát kina se zdařil, přestože všech 40 investorů vědělo, že svěřují své peníze (160 tisíc) do rukou člověka, který se právě vrátil z vězení. Jejich důvěra mě utvrdila, že o očistění jmen rodin mých věřitelů nesmím nikdy přestat usilovat. Naše podnikání na firmu Jaroslava Zelená bylo úspěšné. To dokazuje fakt, že i přes nemalé výlohy za telefony a jinou režii jsme zaplatili na daních vše, co bylo třeba.

Pracovali jsme pro opavský fotbalový klub (viz smlouvy níže). Ředitel Alois Sommer, který byl z „jiného těsta“ než Josef Hájek (věnuji mu obsáhlou kapitolu), chtěl za mě všechny dluhy zaplatit, jakmile se přesvědčil, jaký „úlet“ byl orgány činnými v trestním řízení mým uvězněním spáchán. Vůbec nepochyboval, že dříve či později musí dojít k obnově procesu a jiný verdikt, než naše odškodnění nepřichází v úvahu. Dokonce mi nechal vyrobit vizitky s logem právě končícího sponzora KAUČUK. Odmítl jsem! A dobře jsem udělal! Intriky těch, kteří byli přesvědčeni, že se beze mě, coby autora jedinečného projektu obejdou, nebraly konce…

Přesto mně Alois Sommer (již pod SFC Opava) pomohl si ověřit, že odškodnit za stát mé věřitele se dříve či později zdaří. Oprášil jsem svůj, jak říkají zasvěcenci geniální projekt a začal na něm pracovat pod záštitou fotbalového klubu:

Manželka však nechtěla za rozsáhlý projekt zodpovídat. Na scénu vstoupil Ing. M.J., který se rozhodl, že zodpovědnost převezme. Založili jsme Bumerang kontakt s.r.o., kde nám s manželkou patřilo 66,66 % podílu. Měla pokračovat v tom, co zhatila lidská hloupost (mírně řečeno).

Nová společnost začala podnikat od března 1999. Sídlo firmy bylo v Opavě a byly zřízeny pobočky v Olomouci a v Ostravě. Já se staral hlavně o Opavu a okolí. S jakým výsledkem?

Nakonec jsem se rozhodl podporovat z regionálních tržeb tři fotbalové kluby, Opavu, Brno (www.5522.cz) a Olomouc, která si zahrála přátelské utkání v Břežanech na Znojemsku, kde jsem vyrůstal. Díky Petru Žemlíkovi (trenér Sigmy) či Jirkovi Kubíčkovi (prezident Sigmy) jsem mohl zpívat do ucha Tomáši Ujfalušimu, Marku Heinsovi či Josefu Muchovi:

Ani ve snu by mě nenapadlo, že mě pan Ing. M.J. může při této rovnosti podílu kdykoliv propustit z mojí vlastní firmy, kterou jsem založil především proto, abych odčinil zlo napáchané bezcitnými osobami. Stalo se za pouhé tři týdny (!!!)

Domluvil jsem se s prvoligovým fotbalovým klubem Sigmou Olomouc na zviditelnění naší společnosti umístěním loga na přední straně fotbalových dresů, čímž by se naše společnost dostala do povědomí celé ČR, neboť byla zaručena reklama v televizi a nový produkt by se snáze rozšířil.
Když jsem smlouvu, jako mnoho jiných na základě plné moci podepsal (zněla na milión korun; první splátka měla být uhrazena až za čtvrt roku a poslední do roka, anebo jsem musel sehnat za tu cenu sponzory, což byla záruka stoprocentní), chtěl jsem společníka Ing. M.J. posadit k televizi, abychom společně sledovali fotbalový zápas Teplice – Olomouc.

Nakonec jsem jej duchapřítomně s týdenním předstihem se smlouvou seznámil. On však obchodu s fotbalem vůbec nerozuměl, ani rozumět nechtěl. Ihned volal prezidentovi Sigmy Jiřímu Kubíčkovi, že je smlouva neplatná, protože on ji jako jednatel nepodepsal.
Jiří Kubíček vůbec nechápal, proč jsem šel do společného podnikání s tak vystrašeným člověkem. Logo na dresy vyrobeno nebylo, nevznikla žádná škoda, ale ani žádný zisk.

Jenže mě to stálo více, než jsem si ve své fantazii dokázal představit. Během týdne jsem dostal 3 výpovědi, z nichž poslední byla s paragrafem 53 – hrubé porušení pracovní kázně (bez nároku na podporu v nezaměstnanosti). Obnova procesu byla v nedohlednu. Za své vzal i můj pořad v rádiu Haná „Týden s Bumerangem“ (znělku zpívá kamarád):

Měl jsem mnoho telefonátů od obchodních partnerů, kterým Ing. M.J. posílal dopis, jehož obsahem je nestoudná lež pramenící ze strachu z konkurence nebo ze snahy ublížit. Znovu upozorňuji, že se to stalo za pouhé tři týdny po tom, co nám rovným dílem moje žena přepsala svůj podíl.

Nikdy jsem neviděl účetnictví, neměl přehled o platech zaměstnanců a proto jsem požádal svého právníka (JUDr. Marek Pour – Přerov), aby navrhl svolat valnou hromadu, na které jsem svůj podíl Ing. M.J. raději za 35 tisíc korun prodal, abych se nedočkal ještě jiných podrazů od člověka, který si spletl dobráka s blbcem.

Po propuštění z mé vlastní firmy mi zůstali zkušenosti a tak jsem hledal někoho, kdo by byl ochoten převzít za realizaci mých projektů zodpovědnost.
Hned prvním odvážným zájemcem byl bratranec Ing. M.J., odvážný V.K. Že jsou jejich maminky sestry jsem zjistil až později. Ale od předešlého vystrašeného společníka Ing. M.J. byl pan V.K. odvážný do té míry, že dodnes žije s mojí bývalou manželkou.
Co tomu předcházelo:

Nabídl jsem mu založit novou s.r.o. a k funkci jednatele 15% podílu. V.K. s tím souhlasil a připravoval společenskou smlouvu na založení společnosti Bumerang plus s.r.o., kterou jsme před notářem podepsali. Ale kvůli záměně s mojí předešlou firmou jsme od ní ustoupili a zvolili název Agentura S-plus s.r.o. V.K. mě zaměstnal jako elektrikáře s tím, abych začal svůj projekt realizovat na jeho firmu, než vyřídí potřebné formality. Abych se vyhnul případnému potupnému propuštění, rozdělil jsem podíly v nově připravované společnosti tak, že mně připadlo 55 %, manželce 15 % a 15 % jeho bratrovi. Smlouva byla před notářem podepsaná 1.11.2000.

Za 13 měsíců, kdy jsem do jeho firmy přinesl v hotovosti (!!!) DVA MILIÓNY pět set tisíc korun!!! Ač veškeré náklady nebyly ani třetinové, společnost založena nebyla. A to, co jsem musel vytrpět, popisuji (nyní) velmi stručně takto:

Po krátkém působení pod V.K. jsem zjistil, že je zadlužený. Jeho účetní (Dana; takže „daně“ platil) byla ochotna vnést do účetnictví falešné doklady, když mi sama řekla, že když zpracovává daňové přiznání  „vykope svědomí za dveře“ a pan V.K. často pronášel větu, že „státního molocha živit nebude“. Navíc začal z mých aktivit platit svoje dluhy a na mém projektu dluhy narůstaly, přestože výše popisované tržby činila 2.500 000,- Kč. Bylo mi jasné, že tudy cesta nevede. Moje trpělivost skončila v září 2001 (na jiném místě popisuji, jak mě dva noví partneři chtěli poslat do kriminálu; vyšetřoval pan Flaška; tím, že jsou skutky všech intrikánů promlčené, dovoluji si je popisovat kvůli mým věřitelům).

Pan V.K. velice lehce přesvědčil moji ženu, že jsem problémový člověk, že jsem trestanec, že jsem se rozešel i s jeho bratrancem, který je Ing… Proto mi manželka řekla, že pokud skončím s panem V.K., rozvede se se mnou. Co jsem měl dělat? Budovat dále firmu V.K., který záměrně 14 měsíců není schopen, ba ani ochoten dotáhnout registraci společnosti?

Zaplatil jsem za svůj odchod draze, ale čas ukázal, že to bylo správné rozhodnutí. Posléze si pan V.K. vytvořil na mém úsilí a na mých nápadech Agenturu S-plus CZ s.r.o. K tomu už není opravdu co dodat. Moje exmanželka v ní dokázala, že kdyby mi víc naslouchala, byli bychom dávno bez dluhů a měli na účtech nemalé prostředky nejen my, ale i moji věřitelé.

Po rozchodu i s tímto „společníkem“ jsem založil novou společnost, Agenturu Q-plus s.r.o., o pouhý měsíc později v Benešově u Prahy, kde mi patřilo 40% podílu a kde byly opravdu ty nejlepší podmínky na mé školení při cestě k vytoužené rehabilitaci:

O dalších nepříznivcích našeho úsilí, včetně Covidu 19, se zmiňuji na jiných místech…

OPAKOVÁNÍ – MATKA MOUDROSTI. MOUDROST – UPLATŇOVÁNÍ poznání v každodenním životě (některé následující informace se mohou opakovat):

(načtený text lze poslouchat v kuse nebo od další MP3 postupně)

Nevšední životní PŘÍBĚHY vyprávěné v knize DIVADLO U SOUDU, zahrnují i křivé obvinění, po němž jsem od 17.2.1994 trávil tři roky ve vazbě. K radosti všehoschopných lidí ZNIČILO jedinečný projekt podporovaný mnoha umělci:

Neuvěřitelné skutečnosti: