Věřit neznamená Uvěřit nebo NEvěřit, ale Ověřit:

(knihu „DUS“ lze objednávat už nyní; pro účastníky akcí s 50% SLEVOU)

DIVADLO U SOUDU jsem začal psát na doporučení Ivana Mládka nedlouho potom, co jsem se po více než čtyřech letech (12.3.1998) vrátil z „útulku pro vzdorovité“ (foto vlevo). Když se mě Ivan ptal, jak je možné, že jsem 17.2.1994 skončil ve vazební věznici, stačil jsem mu říci jen pár vět. Ivan mě přerušil slovy: „Jožko, už nevím, co jsi říkal na začátku. Napiš nějakou brožuru nebo knihu. Rád si ji budu číst.“

To byla jedna z nejlepších rad, jakou jsem kdy dostal. Otevřela mi cestu k nápravě křivd, způsobených nejen mně, ale i těm, kteří do mého jedinečného projektu vložili své jméno, svůj čas, anebo, v necelých třiceti případech, i finanční prostředky, výměnou za nová auta:

Prvními aktivními příznivci mého projektu byli Pavel Novák (vymýšlel název) či Ivan Mládek (do mého zatčení stihl složit text písničky). Vše jsme mnohokrát probírali jak s Ivanem (foto u Mládků v lednu 1994), tak i s Pavlem, který si po mém zatčení rozhodně nebral servítky:

Jaký jsem byl „zločinec“, o tom svědčí dopisy, které mi do vězení chodily s příslibem, že mě jejich pisatelé rádi navštíví a všem bez nároku na honorář zahrají. Stihl to jen Pavel:

 

Příznivců, nejen z řad známých osobností, přibývalo. Všichni mají v knize vlastní kapitolu (herci, zpěváci, sportovci – politici, akciové společnosti, ručitelé na úvěry, firmy). Nebyla to už na „první pohled“ od státních orgánů troufalost tvrdit, že jsem je všechny podvedl?

Ivan dokonce vnesl myšlenku mého projektu (vše „ZADARMO“) do svého seriálu o 17 let později (projekt jsme zahájili roku 1992). Roli prezidenta státu „Bachor“ nešlo odmítnout:

Ovšemže všechno zadarmo být nemůže. Není však pravdou, že zadarmo není NIC. Velice rád chodím do lesa a NIKDY jsem za žádný z jeho produktů neplatil ani korunu. V regálech supermarketů jsou u lesních plodů cenovky. Dopravu ani čas trávený v lese či v marketech nikdo neproplácí. To připomínám těm, kteří mně říkají, že náklady spojené s návštěvou lesa taky něco stojí. Jenže to platí i pro cestu do marketů a čas trávený mezi regály.

Velkou překážkou v prosazování prospěšných projektů je nedůvěra lidí a v mém případě je třeba přiznat, že i vliv médií, která se mému projektu, čili všem jeho příznivcům vysmívala!

NEDŮVĚRU dobře definovali scénáristi filmu KOKOSY NA SNĚHU.
Jeden z afrických bobistů sedících ve čtyřbobu reaguje na posměšky přihlížejících slovy:
„Asi se jim moc nelíbíme, že jo?“ A druhý trefně říká:
„Jsme jiní. Lidi se vždycky bojej toho, co je jiný.“

Je mi líto, že se hlavní strůjci mého žalářování dnešních dnů nedožili: Šéf  kriminálky, který vydal příkaz k mému zatčení (1994), se krátce po mém umístění do vazby zastřelil. Těsně před zahájením soudu mně byla přidělena advokátka, kterou zastřelil vrah, když vzal spravedlnost do svých rukou (2006). SOUDCE, který mně advokátku přidělil, se stal obětí smečky psů (2012). Tragický výčet kolem mě zdaleka nekončí (více na jiném místě).

Když jsem po smrti soudce Ivanu Mládkovi mnohé „dozvuky“ vyprávěl, řekl: „Jožko, to je velmi silný námět na film, i kdyby sis jej vymyslel. Je-li vše pravda, obnovy procesu se nevzdávej.“ I když je zatím mým největším kapitálem mé nadšení, nic mi nechybí, kromě možnosti důstojně obhajovat to, čemu nikdo ze státních orgánů neměl zájem rozumět.

Scénář filmu (psaný tvůrci seriálu VYPRÁVĚJ) začíná mým dramatickým NAROZENÍM! Nebýt doslovného divadla u soudu, scén za zdmi věznice a v hospůdkách, kde soudní líčení komentují ŠTAMGASTI (nejen z řad herců), asi bychom se jen tak nezasmáli…

Než se dostanu k doslovnému DIVADLU u soudu v soudní síni číslo 307, což je číslo diagnózy bláznů, rád uvedu nejen perličky ze scénáře, ale i novodobé intriky:

Zahradník ze scénáře o Jožkově nabídce nepřemýšlí. Rovnou ji zavrhuje, a to pravděpodobně jako nemístný vtip. Tak jako Jožka už téměř nikdo neuvažuje:
„Když mi prodáte ten stromek jen o 10 % levněji (stál 500 Kč), nabídnu vám lukrativní smlouvu. Dokud strom bude rodit, náleží vaší rodině 40 % z každoroční úrody.“

„A co z toho jako budete mít? Odpověď poskytl přítomný školák: „No přece 60 %!!!“

FINANČNÍ POHOTOVOST:
V „devadesátkách“ jsem pomáhal penězi každému, kdo si o ně řekl (jídlo, dluhy či inkaso). Ale ještě ten den jsem některé potkal v herně. Všechno prohráli. Proto přišla myšlenka pomáhat našim současným příznivcům prostřednictvím nadace, kterou není těžké založit. Ale pomáhat jedině na doporučení lékařů rodin našich příznivců, kteří přispívají na náš systém ZÁBAVNÉ zdravotní osvěty, resp. jej už desítky let, kdy píšu tuto knihu „zalévají“:

Jsem naprosto přesvědčený, že když někdo utrpěl škodu způsobenou tím, že přišel o práci či o zdraví, nejsou řešením ani antidepresiva ani psychiatři, ale jen a jen peníze. Je mnoho způsobů, jak se zákonným způsobem o peníze postarat. Ale jen tehdy, když mocní odpůrci nebudou každý nápad pokládat za nesmysl. Přemýšlením lze chápat i nepochopitelné:

V roce 2011 jsem se zabýval programem POMÁHEJME DĚTEM, ABY VÍCE ČETLY. Ten se stal známým díky TV BARRANDOV. S jejím prostředím jsem se seznámil už při natáčení Mládkova seriálu „Cyranův ostrov“, kdy jsem vydával zpěvníky se ZÁBAVNOU zdravotní osvětou, financované příspěvky od lékařů (dnes z více než 332 měst). Proč až nyní, kdy se bortí mnohé vize a když světu vládnou krize stojí za to „finanční pohotovost“ odstartovat? To uvádím na jiné stránce.

NYNÍ SE VRACÍM ZPĚT K MÝM PŘEDVĚZEŇSKÝM AKTIVITÁM:
Od roku 1991 až do mého zatčení (17.2.1994) jsem uspořádal 75 koncertů, včetně devíti plesů a smluvně zařídil, aby firmy různých sortimentů účastníkům vstupenky proplácely až do čtyřnásobné výše ceny vstupného. Stála-li vstupenka například 100 Kč měla čtyřikrát  vyšší hodnotu už při zakoupení (400 Kč v cenných kupónech; video ZA MÁLO PENĚZ…).
Dnes mé projekty provozuje Agentura Jožka Zelený s.r.o., která mě zaměstnává už jen jako starobního důchodce a pomáhá mi připravit vše pro (zatím) rehabilitaci FILMOVOU:

V Agentuře nesoucí mé jméno organizuji koncerty různých žánrů (i ve spolupráci s jinými pořadateli) následovně:

CENY VSTUPNÉHO (tj. podpora šíření ZÁBAVNÉ zdravotní osvěty):
Od 250 Kč do 1000 Kč na stejnou akci, bez ohledu na to jestli sedíme vedle sebe nebo nad sebou. Za vstupné 250 Kč si účastník odnese z akce jednu VÝHODNOU KNÍŽKU. Za 500 Kč dvě VK, za 750 Kč tři VK a za 1000 Kč čtyři VK.
Všechny firmy z KATALOGU vizitky z VK minimálně za 10 Kč VYKUPUJÍ:

Ztratit důvěryhodnost je velmi snadné. Lidé všemu rádi věří, aniž si ověřují, co je skutečná pravda. Pověst nevinného člověka je poškozena a on nese břemeno dokazování své neviny. Už 35 let toužím očistit jména těch, kteří investovali do prokazatelně prospěšného projektu čas, jméno či peníze, televizní reportáže, neboť uměli počítat. Mocní počítat nepotřebují:

Když jsem si v roce 2009 přečetl scénář své role prezidenta státu Bachor, věděl jsem, že se bude dříve či později dobře hodit pro obhajobu všech podporovatelů mého projektu.
Ten všechny „orgány činné v trestním řízení“ pokládaly za pouhý nerealizovatelný nástroj k páchání trestných činů. Protože mě zároveň soudili za krácení daně ze zisku, mám za to, že jsem pravděpodobně jediným podnikatelem na světě, který měl z nereálných aktivit tak velké zisky, že dluží na daních stovky tisíc.

Psychiatr ani psycholog, kteří zkoumali můj duševní stav vůbec nechápali. Jejich vyjádření muselo „orgány“ velmi zklamat. OPISOVAČI nestoudných závěrů vyšetřovatele nahradili logické myšlení svou mocí (s lékaři jsem v kontaktu více než 40 let; proto žádanka hovoří o podjatosti psychiatrů, se kterými jsme se od roku 1985 drželi kolem ramen a zpívali při besedách u cimbálu):

Neměli by zkoumat i duševní stav příznivců projektu? Ivana Mládka, Karla Gotta či Aloise Samohýla nebo Františka Čuby? Nikoho jiného, krom mě, nevyšetřovali!?

Ani nikoho z těch, kdo se snažili v mé „trestné činnosti“ POKRAČOVAT!?

U soudu jsem se svědka z Finančního úřadu zeptal: „Když zloděj ukradne milión a zajde do kasina, kde vše prohraje, stíhá jej finanční úřad za to, že neodvedl daň?“

Předseda senátu (JUDr. Miloslav Studnička) na moji otázku reagoval podrážděně, když řekl: „Pane svědku, na tuto otázku odpovídat nemusíte.“ A já na to: „Pokud svědek neodpoví, žádám, aby senát jednal v mé nepřítomnosti až do vynesení rozsudku.“  Odpověď byla povolena a svědek z FÚ řekl jen jednu větu: “ Ještě jsem se s tím nesetkal.“ Mně to však stačilo. Ale předsedovi senátu ne! Sotva svědek soudní síň číslo 307 opustil, předseda se mě zeptal: „Co to bylo za nesmyslnou otázku?“ A já na to:

„Pane předsedo, jestli nemusí platit daně zloději, proč by je měli platit podvodníci? Buďto mě suďte za krácení daně, kterého jsem se dopustit nemohl, anebo za podvod.“

Dva roky svého života jsem trávil ve vazební věznici + rok čekáním na odvolací soud, který rozsudek pouze klasicky opsal. Dva roky se odpůrci mého projektu marně pokoušeli hledat důkazy pro mé obžalování a odsouzení. Policisté, kteří mě vodili k soudním líčením, mě ujišťovali, že půjdu brzy domů, protože za 6 let praxe „přísedících“ se nesetkali s tím, že by proti obžalovanému nemluvil ani jeden svědek. Dokonce i státní zástupce v závěrečné řeči hovořil jako nejlepší obhájce všech dob (připravovaný FILM je toho jasným důkazem).

Rozsudek šest a půl roku nepodmíněně komentuji v druhé polovině této stránky (snaha zbavit mě svéprávnosti totiž nevyšla; doma mě čekala manželka a tři děti od svých 12, 11, a 6 let):

ČÍM VŠÍM JSEM MUSEL PROJÍT:
Mnohé poodhalil v předvečer devátého výročí mého zatčení jeden z vyšetřovatelů mých aktivit, který nestál za mým uvězněním (jen po poslušném kolegovi, který mi řekl, že má jasné instrukce, převzal „můj případ“). Vyšetřovatel (Miroslav Štencl, na přiložené fotce vpravo) všechny přítomné investory do mého projektu ujistil, že stojí za to se OBNOVOU procesu zabývat. O to usiluji bezmála 40 let (dříve to nešlo; důvod sděluji jen ve FILMU):

Poslední svobodný článek v týdeníku ZNOJEMSKO (26.1.1994), který přetiskly opavské noviny, se neobešel bez odezvy. Moje „zbraň“ (mikrofon v kině Mír) opravdu vedla k válce:

Nedlouho předtím jsem totiž naboural plány opavské radnice, usilující o získání moci nad Slezským divadlem, které bylo ještě pod správou okresu (s náměstkem p. Turkem jsme si vyměňovali názory přes opavský tisk): „Pokud jsme dobře četli daňové zákony, tak aby mohl pan Zelený darovat městu sedm miliónů (na záchranu operní scény), musel by vydělávat sedmdesát miliónů…“ Odpověď o týden později (přesně si ji nepamatuji, ale jistě nechybí v archivu, který se chystám navštívit) zněla v tomto smyslu: „Jak je možné, že pan náměstek Turek vůbec neví, co jsem zdědil? LOGICKY: 

Kdybych chtěl podvádět, tak rozhodně bych nevystupoval veřejně a určitě bych nedráždil opavskou „mafii“. Že jsem kvůli investici do opravy nákladní ulice v Opavě odložil v roce 1993 služební cestu do Nikaragui, byla poslední kapka před mojí „popravou“ („radnice“ tam totiž k nelibosti snad všech občanů odletěla do družebního města i s rodinami):

Na „radnici“ měli „převzetí moci“ nad Slezským divadlem dokonale promyšlené. Naprosto spolehlivým zdrojem informací byl pro mě dřívější ředitel divadla Václav Kožušník, a to až v roce 2000, kdy už řídil Moravské divadlo v Olomouci (ve vedlejší budově, známé jako „Jednota“, jsme měli sídlo pobočky; více až v závěru stránky).
Řekl mi všechno! I to, že byl nucen odmítnout jakoukoli snahu o finanční záchranu operní scény. Jiný zachránce okresem spravovaného divadla v Opavě, než opavská radnice, vůbec nepřipadal v úvahu. Kladl jsem si řečnickou otázku: „Proč radnice usiluje o divadlo, které se neobejde bez stamiliónové rekonstrukce?!“ Pro mě byla odpověď naprosto jasná.

Sotva mně vlivní lidé zařídili pobyt ve vazební věznici, stalo se místo „okresu“ zřizovatelem Slezského divadla Statutární město Opava… 

Článku ve výše zmiňovaném znojemském týdeníku předcházel 45 minutový rozhovor za účasti jednoho z mých podporovatelů, kterým byl Oldřich Jašek. Ač se zahájení soudního líčení nedožil (zemřel 1.7.1994), způsobil jsem mu dle rozsudku škodu přesahující milión korun. Nepomohl ani nevyvratitelný DŮKAZ, že to není možné!?

Soudci naprosto přehlíželi jeho slova zaznamenaná na videu níže (za úvodem P. Nováka), když říkali, že každého, kdo můj projekt veřejně chválil, jsem prostě podvedl. Bylo mi jasné, že nechtěli či nesměli dopustit, aby vyšlo najevo, že mě více než dva roky drží ve vazbě proti zdravému rozumu, že nám svojí netečností rozbili obdivovaný projekt atd.
Kde by vzali morální sílu přiznat, že jsem se ničeho trestuhodného nedopustil, kór když deník Mladá fronta psal, že se chystáme (já, věřitelé či známí umělci) žádat náhradu škod ve výši 200 miliónů (a to se psal rok 1995). 

Jak jsem se dostal do vazební věznice: Vyšetřovatel dostal za úkol prověřit, jak je možné, že jen po Opavě jezdí sedm bílých automobilů s mým jménem. Byl tak přesvědčený, že jsem podvodník, že všechny ty, co s auty jezdili pokládal za podvedené blbce a neváhal se tím pochlubit novinářům! A jak je patrné z knihy ZLOČINY BEZE ZBRANÍ, je takové jednání naprosto „normální“:

Následující informace jsou načtené a mohou se opakovat:

(načtený text lze poslouchat v kuse nebo od další MP3 postupně)

Nevšední životní PŘÍBĚHY vyprávěné v knize DIVADLO U SOUDU, zahrnují i křivé obvinění, po němž jsem od 17.2.1994 trávil tři roky ve vazbě. K radosti všehoschopných lidí zničilo jedinečný projekt podporovaný mnoha umělci:

Neuvěřitelné skutečnosti:

  • Šéf kriminálky, který vydal příkaz k mému zatčení (1994), se krátce po mém umístění do vazby zastřelil.
  • Moji advokátku ex offo zastřelil vrah, který vzal spravedlnost do svých rukou (2006):  „Dostanete 7 až 8 roků, protože vím, jak to chodí.“ Svůj prorocký výrok pronesla dříve, než obdržela od kolegy SPIS.
  • V roce 2012 bylo nalezeno mrtvé tělo netečného předsedy senátu, napadené smečkou psů (půl roku po propuštění z vězení jsem v ostravském rozhlase nazpíval písničku v režii jeho bratra – 1998).

Trestní stíhání jako podnikatelský záměr:

Vedle nájemných vrahů existují i nájemní podvodníci. Mezi nimi vynikal František Tonka. Řídil havířovskou firmu DAWES, kde byla jednatelkou jeho manželka. V roce 1992 naplánoval, jak se obohatit na mém zájmu o větší množství osobních automobilů na splátky. Přestože DAWES nebyla a ani nemohla být leasingovou společností, i když tak vystupovala, pro Františka, který se mi představil až za tři roky, to nebyl žádný problém. Nechal připravit leasingové smlouvy s pevně danými procenty splátek. Tak jsem si uměl spočítat, že přeplatím za každý vůz 18,6 % jako marži. Za co ale pořídil 12 automobilů, které mi prostřednictvím zaměstnanců předal? STRUČNĚ A ZJEDNODUŠENĚ:

Do bezrizikového podvodu investoval Františkův komplic, majitel pardubické firmy K.E.S., pozdější neúspěšný kandidát do senátu. Ten vstoupil na scénu v momentě, kdy jsem u DAWES reklamoval matematické, logické i etické NESROVNALOSTI ve všech dvanácti smlouvách, na základě kterých jsem splatil po třech měsících třikrát více, než určovala ve smlouvách předepsaná procenta. 

Podle předem dohodnutého scénáře postoupila DAWES smlouvy do správy zmiňovaného investora z Pardubic. Ten účelově trval na tom, abych nadále splácel částky za procenty vepsané, čili smyšlené, s 47% – 55% marží! Stačila jen malá lest. Na DAWES se mě zeptali, jestli bych nebyl ochoten platit vyšší akontace (první splátky), když mi o to sníží 23 měsíčních splátek. Jenže právě ty byly nikoli snížené, ale na příkaz Františka navýšené. Na dotaz, proč jsem si to nespočítal, je jednoduchá odpověď:
Sledoval jsem předepsaná procenta, takže jsem nesrovnalosti mohl kdykoliv reklamovat. Odhalil jsem je až za tři měsíce, když už jsem měl splaceno na další měsíce dopředu, celkově 840 tisíc! Cíl lichvářů byl na dosah: Vozy jejich uživatelům zabavit, a „za výhodných podmínek“ je opět pronajímat. 

Auta jsem potřeboval a tak jsem představil smlouvy s DAWES jiným leasingovým společnostem. Jedna z nich si je ofotila a dala zarámovat. Nakonec jsem si vybral firmu ŠKOFIN, a to k radosti prodejce ze Zlína, pana SAMOHÝLA. To už jsem splácel 26 vozů. Můj záměr si pochvalovalo i vedení ŠKODOVKY (více prozradí kniha). Všichni jmenovaní mně radili, ať spor s lichváři nevzdávám, protože jej nikdy prohrát nemohu. O necelý měsíc později jsem skončil za katrem.

Vykonavatel Františkovy vůle, s nímž jsem nikdy žádnou leasingovou smlouvu nepodepsal, na mě podal prostřednictvím NETEČNÉHO právníka účelové trestní oznámení za neoprávněné užívání cizí věci, se smyšlenou škodou přesahující jeden MILIÓN korun. Díky mému uvěznění činilo dle předložených smluv penále na každém, opakuji na každém z 12 vozů tržní ceny v průměru 175 000 Kčs, prosím neomdlete, 7 350 000 Kč (tj. celkem 88 miliónů, 200 tisíc korun!?; žádný z orgánů činných v trestním řízení tuto kalkulaci vůbec nepokládal za lichvu). 

Senzacechtivý vyšetřovatel nic počítat nehodlal. Než jej vystřídal kolega, obdržel od vlivných lidí „na Zeleného zelenou“ a dne 17.2.1994 podal úspěšný návrh na mé umístění do vazební věznice. Přes senzacechtivé novináře vyzval nejen uživatele automobilů, aby se dostavili na kriminálku, ale začal vyslýchat stovky příznivců mého projektu, včetně známých osobností (zmiňovaný projekt hodnotí někteří jeho příznivci ve sloupci vpravo). To bylo ještě v době, kdy jsem ani netušil, že příčina zničení našeho projektu existuje pod jménem: FRANTIŠEK TONKA

Koncem roku 1995 jsem byl konečně kvůli zahájení soudního líčení převezen z opavské do ostravské vazby. Zavřeli mě do cely, kde spali dva čekatelé na odvolání proti svým rozsudkům. No a jeden z nich se mi po probuzení představil jako FRANTIŠEK TONKA!? Čekal na odvolání proti odsouzení na 9 let (odvolací soud mu později potvrdil 8,5 roku za jiné miliónové podvody a drogy).

Když jsem jej do svého projektu zasvětil, potvrdil, že mi jeho zaměstnanci podstrčili zfalšované smlouvy záměrně. Uznal, že můj projekt si zasloužil podporu a ne klacky pod nohy. Přestože mu hrozil vysoký trest, byl ochoten dosvědčit, za jakých podmínek s lichvářem z Pardubic spolupracoval. Předseda senátu však můj návrh vyslechnout spolubydlícího korunního svědka zamítl s tím, že je mu vše jasné! Jenže jinak, než jsme se členy eskorty pochopili. Protože nebyli hluší ani slepí, ujišťovali mě, že budu zproštěn viny. Velice se mýlili:

Trest 6,5 roku byl především obhajobou předsedy senátu: 

To, že předseda senátu JUDr. Miloslav Studnička zamítal mé žádosti o propuštění z vazby dokazuje, že se jimi nikdy zabývat nemohl. On, a jemu podobní, se prokazatelně chovali jen jako OPISOVAČI nestoudných závěrů prvního vyšetřovatele, který byl jen jakýmsi sluhou jiných pánů.
Doporučení druhého vyšetřovatele na mé propuštění z vazby vyslyšena nebyla, a to z velmi směšných důvodů ohledně občanství. Mým žalářováním a nakonec i vyneseným rozsudkem měli vyděrači k zabavení automobilů rodinám, které je měly téměř z poloviny uhrazené, ten nejlepší doklad, aby je mohli beztrestně pronajímat dalším zájemcům. Takové pohledávky se vyplatí přebírat i po Františku Tonkovi.

Když už jsem byl odsouzen, tak nechápu, proč z mého odsouzení profitovaly jen lichváři a leasingové společnosti!? Ti, kteří do mého projektu vložili své jméno, čas nebo finanční prostředky se výroku o náhradě škody rozsudkem nedočkali:

Trochu neskutečné fantazie neuškodí:

Kdybych byl zproštěn viny, o stamiliónových škodách za zničený projekt a nešťastných rodinách, které nemohly mít a nikdy neměly zájem na mém uvěznění, by psaly nejedny noviny. A pokud uměl předseda senátu počítat, musel počítat s tím, že by obrovská ŠKODA dopadla nejen na jeho hlavu, ale i na hlavu všem OPISOVAČŮM nestoudných závěrů horlivého vyšetřovatele. Senát musel, chtě, nechtě, chránit mým odsouzením nejen kůži svého netečného předsedy, ale i mezinárodní ostudu:

Byl jsem totiž odsouzen jako občan Slovenska (Slovákem jsem se stal automaticky 1.1.1995 kvůli místu narození, neboť ve věznici jsme byli od informací ohledně občanství odříznuti). Možná by se s otázkami na předsedu senátu obraceli i ti novináři, kteří za bombastickými titulky udělali ze všech projektu nakloněných osobností podvedené hlupáky, ze mě podvodníka a z vyšetřovatele svého spojence. Škoda, že novináři nenapsali, že odvolacímu soudu předsedala (nejen Vladimírem Hučínem) za zločince považovaná JUDr. Jsou to všechno náhody, anebo obraz společnosti v rukou neomezené moci? „Ruka ruku myje“ je stále nejoblíbenější přísloví všech škůdců v každém režimu.

Co škůdce podle psychologů a psychiatrů motivuje:

Patnáct lidí ze sta touží druhé trýznit a 7 % své touhy naplňuje. Patří k nim i mnoho těch, kteří zneužívají svoji moc s přesvědčením, že jejich činy zmizí v zapomnění. Knihovny příznivců spravedlnosti jsou daleko lepšími archivy než internet, anebo zaprášené soudní spisy, do nichž se už nikdo nikdy nepodívá. A o nové DIVADLO U SOUDU za zavřenými dveřmi nestojím. To je odpověď všem, kteří se mě ptají, jestli může dojít k obnově procesu. Mělo by! ALE už i moje zadarmo drahá advokátka tvrdila, že ví, jak to chodí! Přesto určitá naděje existuje…

Dopisy známých osobností, které mi psaly do vězení, jsou v knize v plném znění.

FILMOVÉ zpracování odhalí víc, než si člověk dokáže představit. Připravujeme scénáře i pro divadelní představení DIVADLA U SOUDU.