ODHALENÍ

Od podzimu roku 1991 do 16. února 1994 jsem stihl uspořádat celkem 75 kulturních akcí (2,5 akce za měsíc), převážně v lidovém žánru v různých městech ČR. Z jiných žánrů se představili interpreti jako Hana Zagorová, Dalibor Janda, Ivan Mládek, Petra Černocká, Orchestr Václava Hybše a další.

Mé jméno se objevovalo v regionálním tisku, v televizi, na plakátovacích plochách a také na automobilech. Propagaci prostřednictvím automobilů předcházelo jednání s vedením Vítkovických železáren a.s., které se rozhodlo přispět na konto kulturně ekonomického projektu ručením na úvěr u Komerční banky ve výši 500 000 Kčs:

Účast na kulturních akcích měla na tu dobu jednu neobvyklou zvláštnost:
Publikum se stávalo součástí systému, který po představení umožňoval výměnu vstupenek za kupóny v hodnotě čtyřnásobku ceny vstupenek či permanentek!
Stovky firem se totiž smluvně zavázaly akceptovat při placení tyto kupóny v hodnotě 10 Kč místo hotových peněz zpravidla z 5 až 10 % (viz podrobnosti o výhodách všech účastníků):

Přibývalo i příznivců (dále „investorů“), kteří vítali možnost podpořit projekt finančně. Šlo vlastně o „půjčky“, jejichž výše činila 80 % ceny nového osobního automobilu, který byl investorovi předán do stálého užívání (např. za 160 000 Kčs = auto za 200 000 Kčs). Pokud investor souhlasil, mohl jeho vůz sloužit jako pojízdný billboard, čímž se investorovi generovalo proplácení PHM, neboť firmy nabízenou reklamu na vozech vítaly. Automobily byly pořizovány na splátky, na něž přispívaly i tržby ze vstupenek.

Prvních 30 vozidel se nabídla zajistit firma DAWES z Havířova. Zajistila jich naštěstí pouze 12. Vůbec nás nenapadlo, že za procenta splátek z pořizovacích cen vozů si někdo dovolí vepsat smyšlené částky k pravidelným úhradám, aby auta prodražil o 70 %:

DAWES nepořizovala vozidla z autosalonů, ale jako „bílý kůň“ od pardubické firmy K.E.S., čili od překupníka (s praktikami K.E.S. mě seznámil sám šéf „bílého koně“ DAWES o čtyři roky později, když jsme dýchali stejný vzduch na společné cele; viz ZLOČIN).

Odhalené chyby ve smlouvách jsem okamžitě reklamoval. Jenže firma DAWES se cíleně odmlčela, jakmile jsem oznámil, že si automobily chci přebírat přímo u autosalonů.
Za několik týdnů se ozval majitel firmy K.E.S. Pardubice s tím, že smlouvy s DAWES jsou nyní jejich záležitostí. Tento vlivný, později neúspěšný kandidát do senátu, odmítal tyto smlouvy uvést do etické a matematické roviny s předepsanými procenty. Vypočítat ze splátek pořizovací cenu vozidel se nikdy nikomu nepodaří (viz kalkulace v zápatí):

Ceny vozů, včetně procent splátek z jejich ceny, nebyly nikdy změněny! Problém byl s chybnými sumami nasázenými za %:

Skutečnost, že jsem při placení akontací utratil víc, než jsem musel, mě nikdy nemohla připravit o mé zákonné právo chybné výpočty splátek a akontací kdykoliv reklamovat. To jsem také udělal při první příležitosti, když jsem zjistil, že splátky placené přes účet jsou podezřele vysoké. Nepokládal jsem to však za tragédii. Naopak jsem zpozorněl, a tím také zjistil, že uvedením smluv do matematické roviny mám slušný přeplatek pokrývající osm měsíčních splátek u všech dvanácti vozidel. To bylo pro mě velmi dobré zjištění, které se střídalo s pocity nějaké nekalosti. A nemýlil jsem se:

Lichváři účelově napadli mé pohnutky. Neváhali tvrdit, že jsem „měl v úmyslu získat vozy za každou cenu, a pak je nesplácet“. Tento motiv nemá oporu ani v matematice, ba ani v logice. Jestli někdo umí počítat, tak ať počítá s tím, že podvodník by žádná auta nesháněl.

Podle mocných orgánů činných v trestním řízení jsem měl od samého počátku „v úmyslu vozy za třetinu peněz vyzvednout, ale měsíční splátky za vozy nesplácet“!??

Podle bezmocných zlodějů a podvodníků by žádný z nich neutratil za žádný z vozů ani korunu, ne tak třetinu z těch několika miliónů, které by mu téměř 30 věřitelů svěřilo.

I kdyby všechny ty milióny skončily v kasinu, které by se jejich držiteli postavilo do cesty dříve, než stačil dojít do autosalonu, kde si vozidla objednal, z podvodu by obviněn nebyl!! Byla by to zpronevěra (i když ve stejné trestní sazbě). Trest by byl pravděpodobně mírnější (tvrdí ostřílení spoluvězni). Ale já jsem automobily vyzvedl a předal uživatelům. To však bylo podle žalobců a soudců nebezpečnější jednání, neboť mě udrželo na svobodě déle!?
Že jsem do svého zatčení smlouvy splácel bylo pro soudce málo. Prý jsem měl počítat s tím, že se něco nepředvídatelného může stát. Nepředvídáte-li, pácháte trestný čin!?

Praxe lichvářů je obecně známá:
Dělají všechno pro to, aby nájemce neměl možnost zaplatit byť jen poslední měsíční splátku. I tak může či mohl přijít o všechen zastavený majetek, ať již movitý (auto) či nemovitý (dům, byt, pozemek). Lichváři za stejných podmínek nabízejí zabavený předmět k prodeji, a to zcela beztrestně, jako Josef Švejk, který několikrát prodal psa Balabána … (jestli se o tržby dělí s těmi, kteří jejich postupy schvalují, si netroufám tvrdit).

Soudit z pozice moci, nikoli práva, není ale nic nového: Náměstí a ulice nesou jména mnoha čestných lidí, kteří se svému svědomí nezpronevěřili ani tváří v tvář smrti.

Přestože DAWES měla zajistit dalších 15 vozidel pro investory, od nichž jsem měl 2,5 miliónu korun, odmlčela se, což jsem musel ihned řešit. Navštívil jsem firmu Data leasing v Opavě, která i přes omezené možnosti roku 1993 uhradila autosalonu alespoň tři vozidla, než mi doporučila firmu Ruchstav z Bruntálu. Ta měla také omezené možnosti, ale uhradila pět vozidel (viz níže). Jakmile zahájila činnost firma ŠKOFIN, bylo o stálé spolupráci na leasingu rozhodnuto.

Soudce pravděpodobně viděl v těch firmách, které vítaly spolupráci na obnově autoparku na českých silnicích, své spojence. Doufal v jistotu, že mě drží ve vazbě oprávněně. Velice se zmýlil!! Zástupci těchto firem před senátem Krajského soudu jednomyslně říkali, že praktiky DAWES či K.E.S. odsoudili dříve, než se mnou uzavřeli první řádné leasingové smlouvy (neblahou zkušenost s DAWES či K.E.S. jsem jim netajil). Rozdíl mezi lichvou „DAWES“ a čestným jednáním „ŠKOFIN“ jasně dokládá následující příloha:

To jsem ještě netušil, že K.E.S. platí právníka, kterého úkolem není řešit reklamace, ALE: Postarat se o plnění podvodných smluv s více než 70% marží nebo o zabavení vozidel, anebo o trestní stíhání klienta, v mém případě o mé uvěznění:

Poprvé jsem byl vyslýchán 17.12.1993 na základě vzneseného obvinění, že neoprávněně užívám automobily firmy, se kterou jsem nikdy žádnou smlouvu nepodepsal. Ač jsem již zaplatil na akontacích a navýšených splátkách 840.000 Kč, hodilo se mé obvinění (níže) velmi vlivným lidem, kteří se postarali, abych byl nad ránem dne 17.2.1994 před zraky manželky a našich tří dětí zatčen. Domů jsem se vrátil až za několik let.

Do vazební věznice mi přicházela další a další obvinění z celkových pětadvaceti. Každý skutek, který tvořily převážně faktury nalezené vyšetřovatelem v mé kanceláři (na částky od 300 do 7.000 Kč), mě stál v průměru tři měsíce života za mřížemi. Dlužit někomu peníze necelý měsíc po splatnosti není žádným trestným činem. Trestuhodné je vyčítat vazebně stíhanému, že je ve vazbě už dva roky a žádnou z těch faktur nezaplatil!? Takhle může uvažovat jen cynik: Kdybych byl notoricky zadlužen, proč bych před zraky veřejnosti pořádal akce na podporu nemocnice (Vítkov), kojeneckého ústavu (Opava) či zdravotně postižených (Třebíč)??!! Ani jedinému z několika stovek interpretů (ani pronajímatelům sálů) jsem nezůstal dlužný ani korunu. Přestože jsem za žádného z nich nebyl odsouzen, byl jsem odsouzen za nalezenou fakturu na částku 338 Kč a 25 haléřů. Touto částkou přispěl dobrovolně ředitel firmy Ingstav v Opavě nemocnici ve Vítkově, když dal před opavské divadlo přistavit vlečku Jožkovi Černému a jeho kapele jako pódium. Přestože tento sponzor – svědek NIKDY u žádného výslechu NEBYL, trestný čin za tři sta třicet osm korun a padesát haléřů přispěl k mému odsouzení na 6,5 roku (podrobněji níže; neštěstí nosící vlečka je vidět v posledním videu):

Asi týden po mém zatčení mě vyšetřovatel navštívil ve vazební věznici za účelem podpisu pod svolení k přístupu do mé kanceláře na pobočce Ministerstva zemědělství ČR v Opavě. Pokud bych měl výhrady, proběhla by i domovní prohlídka, což by manželka a děti těžko nesly, jak mi nezapomněl připomenout.

Vyšetřovatele zajímaly pouze faktury, u nichž nenašel žádný doklad o úhradě. Na jejich základě mi posílal obvinění z úmyslu tyto faktury nikdy neuhradit!? Ponižující závěry plnily svůj účel, neboť mé mnohačetné žádosti o propuštění z vazby soudci automaticky zamítali (zabavené faktury tvořily necelé 4 %, přesně 3,75 % ze všech faktur, ke kterým vyšetřovatel nenašel doklad o úhradě). Znovu zdůrazňuji:

Uhrazené faktury (96,5 %), které svědčily o mých naprosto opačných pohnutkách, skončily v restauraci Na Střelnici (u opavského fotbalového stadionu), kde je smetla roku 1997 povodeň. Tam je přestěhoval Oldřich Jašek, kterého jsem dle rozsudku také podvedl, přestože u soudu vypovídat nemohl (zemřel 1.7.1994). To však neznamená, že seznam uhrazených faktur neexistuje. Žijící, či nežijící svědci (na videozáznamech), kterým byly faktury uhrazeny, mohou kdykoliv dosvědčit, že žalobce, zastupující „právní stát“, jednal přinejmenším protiprávně.

Přestože se senát mohl opřít jen o lichváře, odsoudil mě na 6,5 roku nepodmíněně. Z jakých pohnutek posvětil jejich úmysly zabavit vozidla nešťastným rodinám, a jiným nešťastníkům je opět prodat, to nevím. Ale o mnohém svědčí právní zástupce lichvářů:

Součástí rozsudku „nejsou výroky o náhradě škody“, jak stojí v samotném jeho závěru. Lichváři byli spokojení a ostatní se o náhradu škody na stát nikdy neobrátili:

POHNUTKY mých žalobců odhaluje i tato skutečnost:

Opavský vyšetřovatel poslal do Prahy žádost o výslech známého hudebníka Václava Hybše. Ten byl vyslýchán 11. dubna 1994. Ač vypověděl, že mu nic NEDLUŽÍM, může se o dva měsíce později (10. června 1994) státní zástupce dočíst, že jsem obviněn z ÚMYSLU Orchestru Václava Hybše NIKDY nezaplatit (toť definice „podvodu“). Přiložená fakta:

Po zkušenostech s DAWES jsem zajel dne 18.1.1994 (měsíc před mým zatčením) za panem Samohýlem do Zlína s objednávkou od firmy ŠKOFIN na 100 kusů vozidel (ŠKOFIN již uhradila čtyři vozy brněnskému autosalonu K.E.I., a já je poctivě splácel až do svého zatčení). Pan Samohýl mně vyplatil provizi předem (100 x 10.000 Kč = 1.000.000 Kč):

Také mně doporučil, ať navštívím Škodu Mladá Boleslav, jinak se dodací lhůty protáhnou. Dne 1.2.1994 jsem vedení ŠKODY se svým PROJEKTEM „pojízných billboardů“ seznámil. Bylo mi doporučeno, ať po splnění objednávky pro autosalon ve Zlíně a ve Znojmě (2 x 100 vozů) již žádný autosalon nezvýhodňuji, ale umožním zájemcům o podporu našeho projektu, aby si sami vybrali autosalon, od nějž chtějí, abychom jim auto pořídili. Jednal jsem s panem JUDr. Kopeckým a panem Šonkou, který doporučení podepsal. Měl jsem je v kufru společně se smlouvou s panem Samohýlem, když jsem byl 17.2.1994 zatčen. Podle vyšetřovatele jsem úplně všechny, kteří se mnou chtěli obchodovat PODVEDL, jakoby to byli naprostí hlupáci:

Závěrům vyšetřovatele ohledně miliónu od pana Samohýla se každý jen směje: Policie samozřejmě pana Samohýla vyslechla. Ten se asi zalekl mediální masáže (viz níže), což zřejmě způsobilo, že se k našemu obchodu neznal. Nepopřel však pravost razítek, ani jméno účetní, ba ani její podpis, který jsem prý musel perfektně zfalšovat!!?? Opavský vyšetřovatel z toho udělal závěr, nad nímž zůstává rozum stát: Obviněný ukradl v autosalonu „Samohýl“ razítko, perfektně zfalšoval podpis účetní, a to jen proto, aby si potvrdil příjem jednoho miliónu korun.

Žádný ze spoluvězňů si nedokázal představit, že by přepadl poštovní doručovatelku právě roznášející důchody, aby jí místo odcizení peněz nepozorovaně vytáhl z tašky ten podpisový arch papíru jen proto, aby do něj svým podpisem potvrdil, že mu vyplatila jeden milión korun. Ale pan Samohýl nebyl první, kdo si výhody uměl spočítat:

Vyšetřovatelé žádné „zjištěné skutečnosti“ státnímu zastupitelství nepředkládali. To potvrzuje hned několik soudců, kteří žalobcům věřili do té míry, že se pod frázi „soud si ověřil“ podepisovali jako roboti, když mé žádosti o propuštění z vazby jako zcela nedůvodné zamítali (viz kapitola IGNORANTI). Píseň KOLOBĚH je mnohdy autentická:

Kdyby podepsaní soudci respektovali etické zákony a ctili svá vlastní slova („soud si ověřil“), mohli daleko dříve než já odhalit, že 19,7 % ze 183.109 Kč není 53.000 Kč, ale 36.072 Kč, stejně jako že 4,3 % ze 183.109 Kč není 10.500 Kč, ale 7.874 Kč:

Poprvé jsem viděl soudce a státního zástupce až téměř po dvou letech mého marného snažení naučit je počítat.

Se svědomím soudců nepohnulo ani vědomí, že jsem si na základě řádných smluv pronajímal 15 vozidel u dalších třech firem (dvě z nich se leasingu věnovaly jen okrajově). Jejich zástupci mě ujišťovali, že spor s lichváři nemohu v žádném případě prohrát a že mám na nápravě smluv neustále trvat. To mi před soudem nezapřeli. Naopak ZLOČIN páchaný na mých věřitelích, pro které vlastně auta u autosalonů platili, jednoznačně odsuzovali. Ani mé uvěznění žádné z těch tří firem nezpůsobilo žádnou škodu, neboť měly seznam všech, kteří z jejich auty jezdili (v té době jsem „řidičák“ ještě nevlastnil). K.E.S. nepochopitelně přesvědčila soudce o obrovské škodě vzniklé tím, že po autech, která mně pronajal jejich „bílý kůň“, musela dva roky pátrat, jak si jejich šéf účelově postěžoval senzacechtivé novinářce:

Členové eskorty, sedící po mé levici a pravici, se mi příležitostně svěřovali, že vůbec nechápou, co tam dělám. Naopak se divili, že ve vězení nejsou žalující lichváři, kterým soud jejich praktiky schvaloval bez výhrad tvrzením, že jde prostě o dvojnásobný leasing. Že šlo o ČTYŘNÁSOBNOU lichvu nikdo neřešil. DAWES se ani nesnažila ze smluv vymazat ta předepsaná procenta. Bezohledně nasázela za „t.j.“ smyšlená čísla, na nichž jejich poručník K.E.S. postavil žalobu, aby mohl vozidla zabavit a znovu je prodat. Smlouvy DAWES, postrádající logiku, matematiku a hlavně etiku, měly bezmeznou oporu v orgánech činných v trestním řízení, jejichž netečnost nelze přehlédnout, ani podceňovat.

Zástupce jiné leasingové společnosti u výslechu dne 9.11.1994 dokonce vypověděl: „Pana Zeleného (jsem) nepovažoval a nepovažuji za podvodníka, spíše za blázna.“ Tímto výrokem však otevřel zásadní otázku: Neměl se nakonec projednávat hyenismus, když leasingové společnosti navštíví blázen oplývající penězi a tyto jej obslouží, přestože už předem nevěří, že dostojí svým závazkům? Jak je možné, že se této společnosti vyplatilo blázna obsloužit, ale K.E.S. na tom prodělala milióny? Škoda, že se Škodou nezačala leasingová firma Škofin spolupracovat o rok dříve.

Na Škofinu, kde jsem se nakonec usadil, se chytali za hlavu, když si ty slavné smlouvy, obdivované vyšetřovateli a soudci prohlíželi. A pan Šťastný se za hlavu držel ještě v soudní síni, a byl nešťastný z toho, když se soudce zmínil, že jsem způsobil značnou škodu jedné leasingové společnosti, o jejichž praktikách věděl zástupce Škofinu dříve, než jsme spolu uzavřeli první čtyři leasingové smlouvy. Nakonec pan Šťastný v soudní síni celkem srozumitelně na adresu předsedy senátu prohlásil, že leasingovou společnost poškodit prostě nelze. Předseda senátu pravděpodobně až do své smrti nepochopil, jak to myslel (slyšel jsem trefnou poznámku na adresu leasingových společností, že když zákazník zaplatí akontaci a vyjede z autosalonu, všichni na leasingovce pokleknou a modlí se, aby ten blbec neměl na splátky)!!! Podotýkám, že automobily přestaly být hrazeny dle dohodnutých podmínek až po mém zatčení, pokud si je moji věřitelé nezačali platit sami. Zcela zaplaceno mohla mít i DAWES, resp. K.E.S., kdyby ustoupila od ničím nepodložených trestuhodných požadavků.

Nyní se podrobněji vracím k jednomu z hřebíčků do mé rakve: Nalezená faktura za 338,25 . Lze vůbec uvěřit, že inteligentní člověk, který rozhoduje o osudu desítek rodin, přehlédne lichvu za milióny, ale 338 korun a 25 haléřů za přistavenou vlečku neváhá označit za podvod, aniž vyslechne korunního svědka?

Státní zástupce vypracoval pozdější obžalobu bez zkoumání vznesených obvinění, v nichž vyšetřovatel odsuzoval mé pohnutky způsobem, jakým se dá odsoudit každá samostatná výdělečná činnost: „Spoléhal se na věci předem nejisté“!? Ve skutečnosti zkoumali mé pohnutky jen psychologové a psychiatři navržení žalobcem. Jejich závěry soud naprosto ignoroval, jak dosvědčuje výňatek z rozsudku (viz šipky):

Obecně platí, že soudy obžalovaným vinu neprokazují. Obžalovaný nese až do vynesení rozsudku břemeno dokazování své neviny (ale je to celkem k ničemu, KDYŽ chybí uši).

Vyslýchaní se v soudní síni nezdržovali. To, že vypovídali jednotně nevěděli. Ucelený obraz měla především eskorta, jež mohla pozorovat, jak byl předseda senátu zklamaný. Všichni, které v přípravném řízení pokládal za „poškozené“ (jinak by mě dávno propustil z vazby), se prokazovali jako moji VĚŘITELÉ. Ti nejpozornější z nich si patrně na dveřích soudní síně všimli, že jsem souzen, pro trestný čin podvodu a zároveň pro trestný čin krácení daně. Jak je chtěl soudce přesvědčit, že investovali do nereálného projektu, když jsem krátil daň ze zisku? Jsem pravděpodobně jediným podnikatelem na světě, který měl z nereálného projektu tak velké zisky, že krátil daň o 2.000.000 Kčs (za rok 1992). A protože jsem za pomoci daňového úředníka soud přesvědčil, že když nemusí platit daně zloději, nemusí je platit ani podvodníci, skutek krácení daně byl z obžaloby vypuštěn.

Odsuzující rozsudek nakonec posloužil nejen lichvářům, ale i obhajobě vyšetřovatelů, státních zástupců, i všech soudců, jimž stačila vrchním lichvářem nahlášená smyšlená škoda včetně úroků, za kterou by se styděli i exekutoři: 88.200.000(za jednoho formana z roku 1992 si K.E.S. mohla dle smlouvy nárokovat neuvěřitelných, prosím neomdlete, sedm miliónů tři sta padesát tisíc korun českých). Toho už se předseda senátu asi zalekl, neboť tuto sumu do zápisu uvést odmítl. K rozhodnutí soudce poslat mě do vězení na 6,5 roku kvůli fakturám bez dokladů ve výši necelých 42.000 Kč, bohatě stačily lichvářem uvedené 3 milióny, o nichž se nestyděl psát v přiloženém dopise (že vozidla znovu výhodně prodal, je snad každému jasné):

Novináři se dostavili až na vynesení rozsudku. Proto psali jen v souladu s trestem, nikoliv v souladu s průběhem soudního líčení, u něhož nikdy nebyli. Přestože jsem uspořádal do svého zatčení 75 koncertů, včetně šesti špičkových plesů, psali o dvaceti, fiaskem končících akcích, čímž prokázali, že trýznit druhé a dělat z investorů a čtenářů hlupáky je výnosný kšeft, neboť pravda se neprodává tak dobře jako lež:

NEEXISTUJE interpret, který by představy žalobců a novinářů potvrdil. „Noviny“ mě jen normálně zesměšnily, ponížily a pošpinily. To je ale důkaz, že zaměstnávají normální lidi, protože bezohledné lhaní je nejen v novinařině naprosto normálním jevem (všechny novinové články, jež nesou mé jméno, jsou umístěné na speciální stránce).

Moje první veřejná zmínka o psaní těchto řádků byla pronesena necelých pět let po mém propuštění z výkonu trestu, v předvečer devátého výročí mého zatčení, tj. 16.2.2003, za účasti některých věřitelů. Nechyběl ani vyšetřovatel, který neměl prsty v mém zatčení. Jen po horlivém kolegovi převzal špinavou práci. Jeho názor na celou kauzu nás přesvědčil, že stojí za to proces obnovit …

… a ty, kteří stáli za rozbitím funkčního projektu tím alespoň poučit. Jenže to se u těch hlavních aktérů již podařit nemůže! Za tragických okolností postupně umírali:

Šéfa kriminálky, který přehlížel mé stížnosti, našli zastřeleného ve vlastní kanceláři. Údajně sebevražda (ještě v době, kdy jsem byl ve vazbě).

Moje zadarmo drahá advokátka mě svými projevy před senátem vlastně odsuzovala. Jak bych mohl s čistým svědomím litovat toho, co jsem nespáchal? Mojí manželce dne 18.10.1995, ještě dříve, než se seznámila se spisem, neboť mně byla přidělena na poslední chvíli předsedou senátu, řekla nejen na jak dlouho budu odsouzen, ale i PROČ budu odsouzen: „Paní Zelená, váš manžel dostane 7 až 8 roků, protože vím, jak to chodí“.

Její život, i život jednoho radního, ukončil bývalý ředitel technických služeb v Havířově, když vzal spravedlnost do svých rukou:

Autor křivého obvinění, který na mě raději podal trestní oznámení, než by mi vracel dluh ve výši 80.000 Kč, zemřel jen několik hodin po Velké pardubické steeplechase (2008), kde odjeli smolný dostih dva koně z jeho stáje (zdroj „Lidovky“; 2008). Jeho výpověď se ZRODILA přesně devět měsíců po mém zatčení, to jest 17. listopadu 1994, kdy tento den ještě nebyl státním svátkem.

Předsedu senátu našli mrtvého a potrhaného vlastními psy:

Vyšetřování známých osobností mělo upoutat pozornost médií. Z přiložených dopisů, které psal mojí manželce zpěvák Pavel Novák vyplývá jasná snaha přesvědčit každého, kdo na oltář projektu obětoval své jméno, čas nebo finanční prostředky, aby se připojil k mému trestnímu stíhání. Pavel, který projekt AKTIVNĚ podporoval, neboť mu ROZUMĚL, to viděl naprosto jinak, o čemž svědčí jeho dopisy. Ve věznici mě dokonce navštívil. A dle přiložených dopisů nebyl sám, kdo se mnou soucítil a chtěl mě navštívit:

Určitě není bez zajímavosti skutečnost, že se sami věřitelé, kteří projekt finančně podporovali, rozhodli krátce po mém uvěznění v projektu pokračovat:

Dobře finančně zajištěný kamarád Oldřich Jašek, jenž po dlouhé a těžké nemoci dne 1.7.1994 zemřel, založil společnost Only Nota spol. s r.o., prostřednictvím svého syna Radovana.

Společnost tvořili i dva významní společníci, z nichž první byl od roku 1993 do konce roku 2017 dobře finančně zajištěným prokuristou jedné zdravotní pojišťovny, a ten druhý, který vystudoval ekonomiku na univerzitě v anglickém Sheffieldu, pracoval v té době pro renomované firmy u nás i v zahraničí (např. pro firmu Rolls-Royce).

Čtvrtým společníkem byla moje manželka, aby nebylo zpochybněno autorství projektu. Přesto soud došel k závěru, že jsem podváděl i své známé, dokonce i uznávaného ekonoma, který stále tvrdí, že nás orgány činné v trestním řízení připravily minimálně o 100 miliónů korun ročně, což za třicet let, kdy jsem dával dohromady svou knižní či filmovou obhajobu, není škoda zanedbatelná.

Neprokázali tito známí, dobře finančně zajištění lidé, velkou míru zištnosti, či snahu páchat trestnou činnost pod záminkou mého projektu?

Co na to obhájce? JUDr. Ivana Kabzanová sdělila 18.10.1995 mojí manželce PROČ budu odsouzen i na jak dlouho: „Paní Zelená, váš manžel dostane 7 až 8 roků, protože vím, jak to chodí“. A měla pravdu: Soudce Miloslav Studnička vynesl rozsudek 6,5 roku nepodmíněně, přestože u soudu nezazněla z úst mých věřitelů ani jediná, opakuji: ANI JEDINÁ výpověď, která by hovořila v můj neprospěch, ba naopak:
Josef Obrusník předsedovi senátu doslova řekl, jakým způsobem získá své peníze investované do projektu zpět: „Pan Zelený je nevinný a dostane odškodnění.“

Ano, výpověď, která by hovořila v můj neprospěch, bych si bezesporu pamatoval stejně dobře, jako si spolehlivě pamatuji to, co jsem dělal 21. srpna 1968 nebo 11. září 2001.

Daleko příjemnější zkušenost než se soudcem Miloslavem Studničkou jsem měl s jeho bratrem Vladimírem, pod jehož taktovkou jsem v roce 1998 nazpíval v ostravském rozhlase  píseň „Opavo bílá“, za doprovodu „Slezské kapely“:

 

Říci, napsat či odvysílat ničím nepodložené zprávy je velmi snadné. Lidé všemu rádi věří, aniž si ověřují, co je skutečná pravda. Pověst nevinného člověka je poškozena a on nese břemeno dokazování své neviny. Někdy to může trvat více než čtvrt století. Někteří soudci, dle zavražděné advokátky, dokáží rozhodovat dříve, než vyslechnou …

Moudrý král Šalomoun o nich pod Boží inspirací napsal: „Kdo odpovídá dřív, než vyslechne, hloupost projevuje k vlastní ostudě.“ (Přísloví 18:13, překlad „Bible 21“)