Nad ránem, 17. února 1994, jsem byl zatčen a odveden od rodiny jako zločinec. Domů jsem se vrátil až za čtyři roky. Jaké zločiny jsem spáchal?

Za pouhých třicet měsíců jsem stihl v různých městech na Moravě uspořádat 75 koncertů, včetně devíti plesů v lidovém žánru, postavených na již zmiňovaném bezprecedentním systému. Soustředil jsem se na lidový žánr i na úzkou spolupráci s pořadateli kulturních akcí po celém tehdejším Československu.

Prototyp svého projektu jsem aplikoval na vděčném opavském publiku. V desítkách měst na Moravě jsem se svým projektem seznamoval také účastníky koncertů Ivana Mládka, Pavla Dobeše, Dalibora Jandy, Orchestru Václava Hybše aj. Také jsem využíval vstřícnosti interpretů, kteří mně na svých představeních pozvali na pódium, abych řekl něco vtipného, než jsem se rozloučil stručným popisem svého „dítěte“.

Jeden příklad za mnohé:
Když mě v roce 1993 pozvala Hanka Zagorová na svůj vyprodaný koncert do Kopřivnice, vůbec jsem netušil, jak nezapomenutelný zážitek to pro mě bude (v Kopřivnici jsem toho roku pořádal ples s Moravěnkou, takže jsem se mohl pozdravit s mnoha známými).
Asi deset minut před začátkem představení si Hanka všimla, že bubeník má na sobě jiné kalhoty, než by měl mít. Zapomněl si je na nedalekém hotelu. S argumentem, že si za bubnem jeho riflových kalhot nikdo nevšimne, u Hanky nepochodil. Musel se jet na hotel převléknout. A já na to:

„Hanko, kdyby se bubeník zpozdil, mohl bych, prosím, vyzkoušet ten hlavní mikrofon? Zanedlouho tady pořádám vystoupení BUDVARKY, což je dobrá příležitost pozvat naše příznivce na koncert, který bude moderovat Petr Hanus, syn známého herce Františka.“
A Hanka souhlasila.
Samozřejmě jsem přítomným nezapomněl říci, jakou cenu má po všech našich koncertech již zdánlivě bezcenná vstupenka. Hanka můj krátký projev ocenila milým úsměvem.

O devět let později (8.10.2002) jsme se sešli na křtu CD kamaráda Romana Zavadila, jehož producentem je MULTISONIC, který v té době vlastnil Karel Vágner (oba jsme se narodili 22. března – Karel Vágner v roce 1942 a já v roce 1959).

   

Mé jméno pronikalo díky neobvyklému projektu do zákulisí kulturní scény a skloňovalo se také v regionálním tisku, v televizi, na plakátovacích plochách a posléze i na automobilech.

Podstatou mého kulturně ekonomického projektu byl systém, který jsme po dohodě s Pavlem Novákem a Ivanem Mládkem příhodně nazvali BUMERANG:

 

Jen pro zopakování:
BUMERANG umožňoval vracet zpět účastníkům kulturních, sportovních i jiných akcí peníze investované do vstupenek s pětinásobně vyšším ziskem, než stálo vstupné!

Před několika staletími by mě za takovou kalkulaci na 100 % upálili. Na konci dvacátého století mě zavřeli do vazební věznice a poslali na mě psychiatry. Ti mě vyšetřovat odmítli, neboť jsme byli kamarády z cimbálové muziky VÝHONEK, kde jsme zpívali. A tak přizvali znalce z Olomouce. Opět nepochodili: První z nich už nežil a druhý si užíval důchodu, jak stálo ve sděleních, která jsem dostával (viz kapitola PŘÍLOHY).

Nakonec se obětoval MUDr. František Uhlíř, prostě strýc Franta, příznivce VÝHONKU. Přestože za mé propuštění z vazby loboval i s kolegy psychology, „inkvizice“ jejich odborný názor rozcupovala tvrzením, že jsem se chtěl podvodně obohatit a projevil jsem velkou míru zištnosti v trestní sazbě od pěti do dvanácti let. 

Chápu, že se vyšetřovatelé musí zabývat podněty k prošetření jakéhokoliv udání. Nechápu však, proč udaného nejprve umístí do vazby a teprve potom prověřují, jak to vlastně je!? 
To dělají hlavně tehdy, když nechápou činnost stíhaného, kór když na zadrženého slyší jen a jen chválu. Čemu vyšetřovatel nerozumí, ale druzí to chválí, má podloženo „logicky“:

„Pane Zelený, ten pan Černý, Novák, Gott či paní Zagorová i všichni ostatní se tak hezky o vás vyjadřují jen proto, že jste je podvedl. Pochopte přece, že kdyby ten váš projekt byl jednoduchý tak, jak tvrdíte, už by to přece dělal KAŽDÝ.“

„Tak mi, prosím, pane kapitáne vysvětlete, proč KAŽDÝ neskládá opery? Vždyť osm tónů stupnice zná taky KAŽDÝ!“

„Pane Zelený, tím, že ze sebe děláte génia, si to jenom zhoršujete. Radím vám, ať se k těm podvodům přiznáte. Jen tak se vyhnete vysokému trestu!“ 

V systému „Bumerang“ se za vstupenky utrácelo z rodinného rozpočtu pouze jednou. Vstupenky na další akce byly financovány ze zisku, který systém zajišťoval (sadaři stačí jeden zasazený stromek, aby desítky let sklízel tuny a tuny úrody; a to se o ten stromek stará jen „hloupá hlína bez rozumu“). O systém „Bumerang“ bylo taky postaráno:

Přibývalo příznivců (dále „investorů“), kteří vítali možnost podpořit projekt finančně. Šlo vlastně o „půjčky“, jejichž výše činila 80 % ceny nového osobního automobilu, který byl investorovi předán do stálého užívání (za investici 160 000 Kč = auto za 200 000 Kč). Pokud investor souhlasil, mohl jeho vůz sloužit jako pojízdný billboard, čímž se investorovi generovalo proplácení pohonných hmot. Automobily byly pořizovány na splátky, na něž přispívaly i tržby ze vstupenek:

Prvních 30 vozidel se nabídla zajistit již zmiňovaná firma DAWES z Havířova. Zajistila jich naštěstí pouze 12. Vůbec nás nenapadlo, že za procenta splátek z pořizovacích cen vozů si někdo dovolí vepsat smyšlené částky, aby auta prodražil o 72 %!!?

DAWES pro nás totiž nepořizovala vozidla z autosalonů, jak bylo původně dohodnuto, ale jako „bílý kůň“ od pardubické firmy K.E.S., čili od překupníka (praktiky DAWES a K.E.S. jsem měl z první ruky, jak uvádí kapitola OBSAH).

Přestože DAWES měla zajistit dalších 15 vozidel (od investorů jsem měl 2,5 miliónu korun), odmlčela se, což jsem musel ihned řešit. Zašel jsem na firmu Data leasing z Opavy, která i přes omezené možnosti roku 1993 uhradila autosalonu alespoň tři vozidla, než mi doporučila firmu Ruchstav z Bruntálu. Ta měla také omezené možnosti, ale uhradila pět vozidel (viz níže). Jakmile zahájila činnost firma ŠKOFIN, bylo o stálé spolupráci na leasingu rozhodnuto.

Soudce pravděpodobně viděl v těch firmách, které vítaly spolupráci na obnově autoparku na českých silnicích, své spojence. Zástupci těchto firem před senátem Krajského soudu jednomyslně říkali, že praktiky DAWES či K.E.S. odsoudili dříve, než se mnou uzavřeli první řádné leasingové smlouvy (neblahou zkušenost s DAWES či K.E.S. jsem jim netajil). Rozdíl mezi lichvou „DAWES“ a naprosto odlišnými podmínkami u „ŠKOFIN“ jasně dokládá následující příloha:

Ve snaze mi ublížit a odsoudit mě za každou cenu, a tak se obhájit před veřejností či mými věřiteli, mně vyšetřovatel posílal do vazební věznice další a další obvinění z celkových pětadvaceti, převážně nalezených faktur (na částky od 300 do 7.000 Kč).

Přestože jsem se vzdával tržby ve prospěch nemocnice, kojeneckého ústavu či zdravotně postižených (viz videa níže), bylo mi vyčítáno, že nesplácím stokorunové závazky.

Mým žalobcům se však hodila jakákoliv faktura, k níž chyběl doklad o úhradě. Třeba i na částku 338 Kč a 25 haléřů, kterou přispěl (dle dohody) nemocnici ve Vítkově ředitel firmy Ingstav v Opavě, když nechal před opavské divadlo přistavit vlečku Jožkovi Černému a jeho kapele jako pódium. Přestože tento sponzor (svědek) NIKDY u žádného výslechu NEBYL, trestný čin za tři sta třicet osm korun a padesát haléřů přispěl k mému odsouzení na 6,5 roku (podrobněji níže; přistavená vlečka je vidět v posledním videu):

Asi týden po mém zatčení si vyšetřovatel přišel do vazební věznice pro můj souhlas na zabrání dokumentace z mé kanceláře na pobočce Ministerstva zemědělství ČR v Opavě:
„Pokud souhlas nepodepíšete, vyžádám si jej soudně i s domovní prohlídkou, což vaše manželka a děti těžce ponesou“, nezapomněl připomenout.

Vyšetřovatele zajímaly pouze faktury, u nichž nenašel žádný doklad o úhradě. Na jejich základě mi posílal obvinění z úmyslu tyto faktury nikdy neuhradit!? Ponižující závěry plnily svůj účel, neboť mé mnohačetné žádosti o propuštění z vazby soudci automaticky zamítali (zabavené faktury tvořily 3,75 % ze všech faktur, ke kterým vyšetřovatel nenašel doklad o úhradě).

Uhrazené faktury (96,5 %), které svědčily o mých naprosto opačných pohnutkách, skončily v restauraci Na Střelnici (u opavského fotbalového stadionu), kde je smetla roku 1997 povodeň. Tam je přestěhoval Oldřich Jašek, kterého jsem dle rozsudku také podvedl, přestože u soudu vypovídat nemohl (zemřel 1.7.1994). To však neznamená, že seznam uhrazených faktur neexistuje. Žijící, či nežijící svědci (na videozáznamech), kterým byly faktury uhrazeny, mohou kdykoliv dosvědčit, že žalobce, zastupující „právní stát“, jednal přinejmenším protiprávně.

Přestože se Krajský senát mohl opřít jen o lichváře, odsoudil mě na 6,5 roku nepodmíněně (až za dvacet let jsem byl ujištěn, že ZLOČINY BEZE ZBRANÍ jsou na denním pořádku; některé z nich připomínám na jiných místech). A tak jsem se mohl na vlastní kůži přesvědčit, jak prostá či sprostá je moc postavená na demokracii.
Lichváři se spojili s nesoudnými lidmi jen proto, aby mohli nešťastným rodinám zabavovat automobily a obratem je nabízet jiným nešťastníkům na základě podvodných smluv. Co na to s odstupem času říkal právní zástupce lichvářů? Koho chleba jíš, toho píseň zpívej (součástí rozsudku „nejsou výroky o náhradě škody“, jak stojí v samotném jeho závěru; Lichváři byli spokojení a ostatní se o náhradu škody na stát nikdy neobrátili):

Likvidační POHNUTKY mých žalobců odhaluje i tato skutečnost:
Opavský vyšetřovatel poslal do Prahy žádost o výslech známého hudebníka Václava Hybše. Ten byl vyslýchán 11. dubna 1994. Ač vypověděl, že mu nic NEDLUŽÍM, může se o dva měsíce později (10. června 1994) státní zástupce dočíst, že jsem obviněn z ÚMYSLU Orchestru Václava Hybše NIKDY nezaplatit (toť definice „podvodu“). Přiložená fakta:

Po zkušenostech s DAWES jsem zajel dne 18.1.1994 (měsíc před mým zatčením) za panem Samohýlem do Zlína s objednávkou od firmy ŠKOFIN na 100 kusů vozidel (ŠKOFIN již uhradila čtyři vozy brněnskému autosalonu K.E.I., a já je poctivě splácel až do svého zatčení). Pan Samohýl mně vyplatil provizi předem (100 x 10.000 Kč = 1.000.000 Kč):

Také mně doporučil, ať navštívím Škodu Mladá Boleslav, jinak se dodací lhůty protáhnou. Dne 1.2.1994 jsem vedení ŠKODY se svým PROJEKTEM „pojízných billboardů“ seznámil. Bylo mi doporučeno, ať po splnění objednávky pro autosalon ve Zlíně a ve Znojmě (2 x 100 vozů) již žádný autosalon nezvýhodňuji, ale umožním zájemcům o podporu našeho projektu, aby si sami vybrali autosalon, od nějž chtějí, abychom jim auto pořídili. Jednal jsem s panem JUDr. Kopeckým a panem Šonkou, který doporučení podepsal:

Závěrům vyšetřovatele ohledně miliónu od pana Samohýla se každý jen směje: Policie samozřejmě pana Samohýla vyslechla. Ten se asi zalekl mediální masáže (viz níže), což zřejmě způsobilo, že se k našemu obchodu neznal. Nepopřel však pravost razítek, ani jméno účetní, ba ani její podpis, který jsem prý musel perfektně zfalšovat!!?? Opavský vyšetřovatel z toho udělal závěr, nad nímž zůstává rozum stát: Obviněný ukradl v autosalonu „Samohýl“ razítko, perfektně zfalšoval podpis účetní, a to jen proto, aby si potvrdil příjem jednoho miliónu korun.

Žádný ze spoluvězňů si nedokázal představit, že by přepadl poštovní doručovatelku právě roznášející důchody, aby jí místo odcizení peněz nepozorovaně vytáhl z tašky ten podpisový arch papíru jen proto, aby do něj svým podpisem potvrdil, že mu vyplatila jeden milión korun. Ale pan Samohýl nebyl první, kdo si výhody uměl spočítat:

Vyšetřovatelé žádné „zjištěné skutečnosti“ státnímu zástupci nepředkládali. To potvrzuje hned několik soudců, kteří žalobcům věřili do té míry, že se pod frázi „soud si ověřil“ podepisovali jako roboti, když mé žádosti o propuštění z vazby naprosto bezcitně zamítali (viz kapitola OPISOVAČI).

Kdyby všichni ti podepsaní soudci respektovali matematické či etické zákony a přestali lhát („soud si ověřil“), mohli daleko dříve než já odhalit, že 19,7 % ze 183.109 Kč není 53.000 Kč, ale 36.072 Kč, stejně jako že 4,3 % ze 183.109 Kč není 10.500 Kč, ale 7.874 Kč:

Státního zástupce jsem od uvěznění viděl poprvé až u hlavního líčení. Dlouhé DVA roky trvalo, než jsem se JUDr. Černému mohl podívat přímo do očí:
S jeho svědomím nehýbalo ani vědomí, že jsem si na základě řádných smluv pronajímal dalších 15 vozidel u dalších třech firem (dvě z nich se leasingu věnovaly jen okrajově).

Jejich zástupci mě ujišťovali, že spor s lichváři nemohu v žádném případě prohrát a že mám na nápravě smluv neustále trvat. To mi před soudem nezapřeli. Naopak ZLOČIN páchaný na mých věřitelích, pro které vlastně auta u prodejců platili, jednoznačně odsuzovali. Ani mé uvěznění nezpůsobilo žádné z těch tří firem žádnou škodu, neboť zcela jasně věděly, kdo z jejich auty jezdí a na jaké adrese bydlí. Já jsem poprvé navštívil autoškolu až po propuštění z vězení (ani ředitel nemocnice nemusí být nutně lékařem).

Kdo uvěří, že „vzorná“ firma DAWES předala K.E.S. „své“ pohledávky bez seznamu lidí, kteří s automobily jezdili? Jen netečný státní zástupce, senzacechtiví novináři či duchem zcela nepřítomný soudce!! To jako DAWES opravdu nezajímalo, na jaké adrese budou „jejich“ vozidla parkovat? Co kdybych zemřel? Proč si novinářka Ivana Lesková nekontrolovala, jak si v níže uvedeném článku protiřečí? To se ani trochu nestyděla? Ledaže by patřila do těch sedmi lidí ze sta, které vzrušuje představa, jak se moje žena a tři naše děti trápí, když si čtou očividnou lež, neboť svého tatínka znají daleko lépe než ona:

Členové eskorty, sedící po mé levici a pravici, se mi příležitostně svěřovali, že vůbec nechápou, co na lavici obžalovaných dělám. Naopak se divili, že ve vězení nejsou žalující lichváři, kterým soud jejich praktiky schvaloval, přestože jsem neustále poukazoval na prokazatelnou ČTYŘNÁSOBNOU lichvu.

Zástupce jiné leasingové společnosti u výslechu dne 9.11.1994 dokonce vypověděl: „Pana Zeleného (jsem) nepovažoval a nepovažuji za podvodníka, spíše za blázna.“

Tímto výrokem však otevřel zásadní otázku: Neměl se nakonec projednávat hyenismus, když leasingové společnosti navštíví blázen oplývající penězi a tyto jej obslouží, přestože už předem nevěří, že dostojí svým závazkům? Jak je možné, že se této společnosti vyplatilo blázna obsloužit, ale K.E.S. na tom prodělala milióny? 

Škoda, že s autosalony ŠKODA nespolupracovala leasingová firma ŠKOFIN o rok dříve.

Na „Škofinu“, kde jsem se nakonec usadil, se chytali za hlavu, když si ty slavné smlouvy, DAWES, obdivované vyšetřovateli a soudci, prohlíželi. A pan Šťastný se za hlavu držel ještě v soudní síni, a byl nešťastný, když soudce zatvrzele tvrdil, že jsem způsobil značnou škodu leasingové společnosti K.E.S., se kterou jsem podepsal mistrně zfalšované smlouvy, a to prostřednictvím jejich „bílého koně“ DAWES. Zástupce Škofinu tyto smlouvy odsoudil dříve, než mi předložil k podpisu čtyři ŘÁDNÉ smlouvy, zcela oproštěné od lichvy.

Pan Šťastný později v soudní síni celkem srozumitelně prohlásil, že leasingovou společnost poškodit prostě NELZE. Předseda senátu toto prohlášení pravděpodobně až do své smrti nepochopil (slyšel jsem trefnou poznámku na adresu leasingových společností, že když zákazník zaplatí akontaci a vyjede z autosalonu, všichni na „leasingovce“ pokleknou a modlí se, aby ten blbec neměl na splátky)!!!

Podotýkám, že automobily přestaly být hrazeny dle dohodnutých podmínek až po mém zatčení, pokud si je moji věřitelé nezačali platit sami. Zcela zaplaceno mohla mít i DAWES, resp. K.E.S., kdyby ustoupila od ničím nepodložených trestuhodných požadavků.

Nyní se podrobněji vracím k jednomu z hřebíčků do mé rakve: Nalezená faktura za 338,25 Kč. Lze vůbec uvěřit, že inteligentní člověk, který rozhoduje o osudu desítek rodin, přehlédne lichvu za milióny, ale 338 korun a 25 haléřů za přistavenou vlečku neváhá označit za podvod, aniž vyslechne korunního svědka?

Státní zástupce vypracoval obžalobu bez zkoumání vznesených obvinění, kde vyšetřovatel odsuzoval mé pohnutky způsobem, jakým se dá odsoudit každá činnost:
„Spoléhal se na věci předem nejisté!“ Od té doby nechodím volit, protože voliči se zákonitě musí spoléhat „na věci předem nejisté“, což je podle mých prostoduchých vyšetřovatelů TRESTNÝM ČINEM.

Obecně platí, že v ČR soudy obžalovaným vinu neprokazují. Obžalovaný nese až do vynesení rozsudku břemeno dokazování své neviny.

Vyslýchaní se v soudní síni nezdržovali. To, že vypovídali jednotně nevěděli. Ucelený obraz měla především eskorta, jež mohla pozorovat, jak byl předseda senátu zklamaný. Všichni, které v přípravném řízení pokládal za „poškozené“ (jinak by mě dávno propustil z vazby), se prokazovali jako moji VĚŘITELÉ. Ti nejpozornější z nich si patrně na dveřích soudní síně všimli, že jsem souzen, pro trestný čin podvodu a zároveň pro trestný čin krácení daně. Jak je chtěl soudce přesvědčit, že investovali do nereálného projektu, když jsem krátil daň ze zisku? Potvrzovaly to i noviny, jak již bylo dokladováno.

Odsuzující rozsudek nakonec posloužil nejen lichvářům, ale i obhajobě vyšetřovatelů, státních zástupců, i všech soudců, jimž stačila vrchním lichvářem nahlášená smyšlená škoda včetně úroků, za kterou by se styděli i exekutoři: 88.200.000 Kč (za jednoho formana z roku 1992 si K.E.S. mohla dle smlouvy nárokovat neuvěřitelných, prosím neomdlete, sedm miliónů tři sta padesát tisíc korun českých).
Toho už se předseda senátu pravděpodobně zalekl, neboť tuto sumu do zápisu uvést odmítl. K rozhodnutí soudce poslat mě do vězení na 6 a půl roku bohatě stačily vrchním lichvářem uvedené 3 milióny, o nichž se nestyděl psát v níže přiloženém dopise (že vozidla znovu výhodně prodal, je snad i člověku bez maturity zcela  jasné):

Novináři se dostavili až na vynesení rozsudku. Proto psali jen v souladu s trestem, nikoliv v souladu s průběhem soudního líčení, u něhož nikdy nebyli. I přesto potvrdili, že trýznit druhé je vzrušuje a dělat z čtenářů hlupáky je výnosný kšeft, neboť lži, jimiž se prezentoval Jiří Matela, se nejen jemu, prodávají daleko lépe než pravda.
Je to zločin odsouzený všemi interprety (i těmi nežijícími), kteří se v knize DIVADLO, stejně jako i ve stejnojmenném filmu, k následujícímu lživému článku vyjadřují:

Škoda, že se vydání této knihy nedožili ti, kteří se o ničení projektu starali: 

Šéfa kriminálky, který přehlížel mé stížnosti, našli zastřeleného ve vlastní kanceláři. Údajně sebevražda (ještě v době, kdy jsem byl ve vazbě).

Moje zadarmo drahá advokátka mě svými projevy před senátem vlastně odsuzovala. Jak bych mohl s čistým svědomím litovat toho, co jsem nespáchal? Mojí manželce dne 18.10.1995, ještě dříve, než se seznámila se spisem, neboť mně byla přidělena na poslední chvíli předsedou senátu, řekla nejen na jak dlouho budu odsouzen, ale i PROČ budu odsouzen: „Paní Zelená, váš manžel dostane 7 až 8 roků, protože vím, jak to chodí“.

Její život, i život jednoho radního, ukončil bývalý ředitel technických služeb v Havířově, když vzal spravedlnost do svých rukou:

Autor křivého obvinění, který na mě raději podal trestní oznámení, než by mi vracel dluh ve výši 80.000 Kč, zemřel jen několik hodin po Velké pardubické steeplechase (2008), kde odjeli smolný dostih dva koně z jeho stáje (zdroj „Lidovky“; 2008). Jeho křivá výpověď se ZRODILA přesně devět měsíců po mém zatčení, to jest 17. listopadu 1994, kdy tento den ještě nebyl státním svátkem:

Předsedu senátu našli mrtvého a potrhaného vlastními psy:

Vyšetřování známých osobností mělo upoutat pozornost médií. Z přiložených dopisů, které psal mojí manželce zpěvák Pavel Novák vyplývá jasná snaha přesvědčit každého, kdo na oltář projektu obětoval své jméno, čas nebo finanční prostředky, aby se připojil k mému trestnímu stíhání. Pavel, který projekt AKTIVNĚ podporoval, neboť mu ROZUMĚL, to viděl naprosto jinak, o čemž svědčí jeho dopisy. Ve věznici mě dokonce navštívil. A dle přiložených dopisů nebyl rozhodně sám, kdo se mnou soucítil a chtěl mě navštívit:

   

  

Znovu připomínám, že se příznivci mého projektu, kteří jej nejen finančně podporovali, pokusili krátce po mém uvěznění v projektu pokračovat:

Než můj dobrý kamarád, finančně zajištěný Oldřich Jašek, z důvodu těžké nemoci zemřel (1.7.1994), založil společnost Only Nota spol. s r.o., prostřednictvím svého syna Radovana.

Společnost tvořili i dva významní společníci, z nichž první byl od roku 1993 do konce roku 2017 dobře finančně zajištěným prokuristou jedné zdravotní pojišťovny, a ten druhý, který vystudoval ekonomiku na univerzitě v anglickém Sheffieldu, pracoval v té době pro renomované firmy u nás i v zahraničí (např. pro firmu Rolls-Royce).

Čtvrtým společníkem byla moje manželka, aby nebylo zpochybněno autorství projektu. Přesto soud došel k závěru, že jsem podváděl i své známé, dokonce i uznávaného ekonoma, který stále tvrdí, že nás orgány činné v trestním řízení připravily minimálně o 100 miliónů korun ročně, což za třicet let, kdy jsem dával dohromady svou knižní či filmovou obhajobu, není škoda zanedbatelná.

Protože je mi v rozsudku kladeno za vinu, že jsem prokázal velkou míru zištnosti a podváděl pod záminkou realizace svého projektu, logicky se ptám:
Neprokázali tito dobře finančně zajištění kamarádi velkou míru zištnosti či snahu páchat trestnou činnost pod záminkou mého projektu?!?!

Soudce Miloslav Studnička vynesl rozsudek 6,5 roku nepodmíněně, přestože u soudu nezazněla z úst mých věřitelů ani jediná, opakuji: ANI JEDINÁ výpověď, která by hovořila v můj neprospěch, ba naopak:
Věřitel Josef Obrusník předsedovi senátu doslova řekl, jakým způsobem získá své peníze investované do projektu zpět: „Pan Zelený je nevinný a dostane odškodnění.“

Ano, výpověď, která by hovořila v můj neprospěch, bych si bezesporu pamatoval stejně dobře, jako si spolehlivě pamatuji to, co jsem dělal 21. srpna 1968 nebo 11. září 2001.

Říci, napsat či odvysílat ničím nepodložené zprávy je velmi snadné. Lidé všemu rádi věří, aniž si ověřují, co je skutečná pravda. Pověst nevinného člověka je poškozena a on nese břemeno dokazování své neviny. Někdy to může trvat více než čtvrt století. Někteří soudci, dle zavražděné advokátky, dokáží rozhodovat dříve, než vyslechnou …

Moudrý král Šalomoun o nich pod Boží inspirací napsal: „Kdo odpovídá dřív, než vyslechne, hloupost projevuje k vlastní ostudě.“ (Přísloví 18:13, překlad „Bible 21“)